Jurkovičovy vojenské památníky a hřbitovy

19/03/2019

Jurkovičovy vojenské památníky a hřbitovy

Méně známou oblastí Jurkovičovy tvorby byly pomníky a hřbitovy, postavené na paměť obětí 1. světové války. Výstava připomíná statisíce padlých rakousko-uherských vojáků v západní Haliči na přelomu let 1914 a 1915. Architekt Jurkovič se ujal realizace hřbitovů a památníků těmto padlým. Výstava vznikla ve spolupráci se Spolkem architektů Slovenska, historické dokumenty zapůjčil Slovenský národný archiv v Bratislavě. Výstava potrvá do 10. dubna 2016.

Zjistit více

První světová válka 1914–1918 byla válkou zcela jiného druhu, než všechny války předchozí. Nebojovali v ní vyškolení profesionální vojáci, ale celé národy, jejichž cílem bylo demograficky porazit protivníka. Díky železnici nebylo obtížné přesunovat na různá bojiště obrovské množství lidí. Proto byly lidské ztráty mimořádně vysoké. Vyvstaly velmi naléhavé etické i politické otázky, jak naložit s těly padlých vojáků. Vlády bojujících států začaly tomuto tématu věnovat pozornost. Došly k rozhodnutí, každý padlý má být, pokud je to možné, identifikován a pohřben a zakládaly úřady odpovědné za nebožtíky. V roce 1915 začala být tato ujednání přiváděna do praxe také v Rakousko-Uhersku.

 

3. listopadu 1915 založilo Ministerstvo války ve Vídni Oddělení pro výstavbu válečných hrobů s rozsáhlými pravomocemi a zemskými výbory. Oddělení válečných hrobů a jeho výbory převzaly úkol identifikovat a zaregistrovat padlé, jejich těla exhumovat a na vybraném místě pohřbít. K úkolům oddělení také patřilo navrhování, stavba a utváření válečných hřbitovů. Tento úkol provádělo všude tam, kde bojovala rakouská armáda: v Srbsku, ve Volyni a Podolí na Ukrajině, na Piavě a v Haliči. Členem krakovského zemského oddělení se stal i Dušan Jurkovič.

 

Architekt Dušan Samuel Jurkovič (1868–1947) byl významný představitel evropské architektury. V letech 1902–1907 postavil v Luhačovicích 14 objektů, z nichž 8 doposud stojí. Luhačovicím se věnoval i v řadě nerealizovaných projektů a urbanistických plánů. Vytvořil syntézu modernistických prvků s tradičními motivy, která charakterizuje i dochované lázeňské stavby. Vedle Luhačovic, Pusteven na Radhošti, Křížové cesty na Hostýně, prací pro Brněnskou Vesnu, řady vilových staveb, sociálních projektů, monumentální a funerální architektury se Jurkovič věnoval adaptacím historických staveb, zejména zámků. Válečná léta mu nabídla příležitost realizovat  v rámci své vojenské služby 32 vojenských hřbitovů v oblasti Haliče (dnes na polském území). Jurkovič vytvořil romantické areály zakomponované do krajiny, pracoval s dřevem, kovem i kamenem. V uplynulých desetiletých došlo ke značnému zchátrání těchto památníků. V současné době se některé z hřbitovů postupně opravují v rámci grantu Evropské unie.

 „Roku 1915 na zimu zřídilo krakovské vojenské velitelství oddělení pro stavbu válečných hřbitovů a pomníků. Byla to pro nás architekty úloha nová. Sešli jsme se tam, když ne osobně, tak aspoň podle jména známí, Hans Mayr, Emil Ladewig, G. Ludvig, Rossmann a jiní, veskrze vídeňští architekti. Při rozdělování okresů nechtělo se nikomu do pohraničních Karpat a dal jsem si přidělit horský kraj od Gorlice přes Jaslo k Dukle. Po první svojí cestě tímto územím jsem byl potěšen svěřeným mi úkolem na pohraničních horách Slovenska, jejichž severní svahy spadají do Haliče, jižní do župy Šarišské. Nejzazší výběžek rusínského kraje v západní Haliči byl bohat neobyčejně krásnými dřevěnými kostely, jejichž největší část rakousko-uherská vojska spálila. Několik hřbitovů jsem připojil k roubeným ohradám těchto kostelíků. D. J.

 

 

Scénář: Blanka Petráková

Výtvarné řešení: František Petrák

Výstava vznikla ve spolupráci se Spolkem architektů Slovenska

Historické dokumenty zapůjčil Slovenský národní archiv v Bratislavě

Citace pochází z článku D. Jurkoviče v časopisu Styl. (Jurkovič, Dušan: Vojenské hřbitovy válečné. Styl II(VII), 1921/22, č. 3–6, s. 23.)

Zavřít
Velké ženy v malých lázních

19/03/2019

Velké ženy v malých lázních

Výstava, kterou připravilo Muzeum luhačovického Zálesí v roce 100. výročí svého založení v roce 1918, představuje emancipované ženy, političky, publicistky, bojovnice za ženská práva i umělkyně, které na konci 19. a počátkem 20. století pobývaly v luhačovických lázních a zapsaly se do jejich historie. Historii budování luhačovického lázeňství a rozvoj obce si většinou spojujeme s osobnostmi výrazných mužů, vizionářů, stavitelů, lékařů i slavných pacientů. Ženy, tvořící polovinu obyvatel a jistě více než polovinu lázeňských návštěvníků, jako by nestály za zmínku. Tuto disproporci se snaží napravit výstava, odkazující se k výročí 100 let československé státnosti. Právě první republika byla obdobím, kdy po dlouholetém úsilí u nás ženy získaly volební právo, byly zrovnoprávněny s muži a tato rovnoprávnost byla zanesena v ústavě. Do galerie veřejně činných žen v Luhačovicích na přelomu století byly zařazeny Gisela Blahová, Amálie Bobková, Simonetta Buonaccini, Marie Calma Veselá, Leopolda Dostalová, Zdenka Heydušková, Božena Hoferová, Anna Jurkovičová, Mária Lacková, Alice Masaryková, Anna Morávková-Kancnýřová, Ľudmila Podjavorinská, Oldra Sedlmayerová, Leopoldina Serényiová, Olga Scheinpfulgová, Zdenka Vorlová-Vlčková, Eva Vrchlická, Kamila Urválková, Jindřiška Wurmová a Lucie Václavíková. Ženy, které výstava přestavuje, zastupují další stovky nejmenovaných osobností, jež svým veřejným působením k této změně přispěly. Důležitou skupinu v Luhačovicích tvořily i slovenské návštěvnice lázní, na přípravě jejichž medailonů se podílela Viera Drahošová, ředitelka Záhorského muzea ve Skalici.

Zjistit více

1.Gizela Blahová (1882–1962) Osvětová a kulturní pracovnice

 

Gizela Blahová se narodila ve Skalici na Slovensku v početné rodině učitele Františka Okánika, ze sourozenců jí byl blízký zejména bratr Ľudovít, kněz a politik. Roku 1900 se provdala za skalického lékaře, hlasistu a politika Pavla Blaha. Manželovy bohaté společenské kontakty přiváděly do jejich domácnosti množství návštěvníků, které hostili často ve vinné búdě, přestavěné podle návrhu rodinného přítele, architekta Dušana Jurkoviče. V době působení Pavla Blaha v luhačovických lázních (1904–1914) trávila s rodinou letní měsíce v Luhačovicích. Spoluorganizovala společenská setkání a účinkovala v kulturních programech, působila při organizaci zájezdů a výstav slovenského lidového umění v Čechách a na Moravě. Byla dlouholetou předsedkyní skalického Družstva pro zpeněžení domácího lidového průmyslu. Za finančně tísnivých poměrů a za nepřítomnosti politicky exponovaného manžela dokázala nejen udržet rodinu, ale i pomáhat řadě dalších lidí. Spolu s manželem stála u zrodu muzea ve Skalici, od počátku spravovala a ochraňovala sbírky a prováděla návštěvníky. Její obětavá celoživotní činnost směřovala k pozdvižení slovenského národa. Nejstarší ze tří synů Janko se stal prvním slovenským profesionálním operním pěvcem a národním umělcem.

 

2. Amálie Bobková (1874–1956) Operní pěvkyně

 

Česká sopranistka Amálie Bobková pocházela z Turnova a vystudovala zpěv v Praze ve škole M. Sittové-Petzoldové. Jako host vystoupila poprvé na scéně Národního divadla v Praze roku 1900 a v následujícím roce byla přijata jako stálá členka operního souboru Národního divadla. Zařadila se mezi přední sólistky lyrického oboru na počátku působení šéfa opery Karla Kovařovice. Úspěšná byla především v dívčích postavách Smetanových a Dvořákových oper. Na operní scéně Národního divadla ztvárnila více jak padesátku hlavních pěveckých úloh, k nejúspěšnějším patřila její Mařenka, Barče nebo Krasava. Provdala se za MUDr. Františka Votrubu, jehož roku 1911 následovala z Prahy do Olomouce. V Olomouci vystupovala jako sólistka a po vzniku Československa účinkovala v tamním Moravském divadle. Její manžel působil před první světovou válkou v Luhačovicích jako lázeňský lékař. Amálie Bobková se zde zapojila do kulturního a společenského dění, vystoupila na řadě lázeňských koncertů a kulturních programů, aktivně se také účastnila česko-slovenských porad. Svou osobní účastí v průkopnických ženských cvičeních luhačovické vzduchoplavby roku 1910 pomáhala překonávat tehdejší předsudky a ostych.
 

 

3. Simonetta Buonaccini (1893–1935) Básnířka a spisovatelka

 

Básnířka Ludmila Bučanová, rozená Šebestová, používala několik uměleckých pseudonymů, z nichž nejznámějším se stalo jméno Simonetta Buonaccini, vyjadřující její lásku k italské kultuře a zejména k Benátkám. Verše prý psala už v pěti letech a literaturou a poezií doslova žila. První básnickou sbírku vydala ale až v roce 1928. Neměla ráda jen cizí země, za první republiky jezdila s oblibou do Luhačovic, kde se desetkrát po sobě pravidelně ubytovávala ve vile Valašce v Pražské čtvrti. V Luhačovicích se také roku 1924 seznámila se svým budoucím manželem Juliem Bučanem, s nímž podnikala řadu cest do zahraničí. Zemřela náhle jako čtyřicetiletá. V její pozůstalosti se dochovala řada básní věnovaných Luhačovicím a vzpomínkám na lázeňské pobyty i množství fotografií a pohlednic z lázní, na které mnohdy zapisovala své verše, myšlenky a deníkové záznamy. Vytvořila tak originální a působivou deníkovou formu. Její poezii, vydanou převážně až posmrtně, oceňovali velikáni české literatury jako F. X. Šalda anebo František Halas. 

 

4. Leopolda Dostalová (1879–1972) Divadelní herečka

Velká herečka velkých charakterních rolí a tragického patosu Leopolda Dostalová byla za své herectví oceněna Státní cenou a jako jedna z prvních i  titulem národní umělkyně. Pocházela z herecké rodiny, jejími bratry byli herec a divadelní režisér Karel Dostal a spisovatel a dramatik Adolf Bohuslav Dostal. A. B. Dostal  poznal Luhačovice coby režisér pražského Švandova divadla, které hostovalo v sezónách 1909 a 1910 v luhačovických lázních. V následujícím roce se sem vrátil se skupinkou herců z činohry Národního divadla, mezi nimiž byla i jeho sestra Leopolda Dostalová. Při pracovních pobytech si A. B. Dostal velmi oblíbil Luhačovice a našel nový domov ve vile Valašce. Zde jej v době prázdnin navštěvovala jeho široká rodina, včetně sestry Leopoldy, tehdy již úspěšné herečky. Leopolda Dostalová se herectví učila soukromě u Hany Kvapilové. Záhy po svém debutu v úloze Mrštíkovy Maryši byla roku 1901 přijata do Národního divadla. Do svého odchodu na odpočinek ve vysokém věku zde sehrála stovky rolí. Hrála i na Vinohradech, v Divadle za branou a hostovala v zahraničí. Méně se uplatnila ve filmu, např. v Pohádce máje podle V. Mrštíka, kde se setkala s Natašou Gollovou v roli Helenky.

 

5. Zdeňka Heydušková (1861–1936) Osvětová pracovnice, klavíristka a sokolka

Dcera slavného českého hudebního skladatele Bedřicha Smetany Zdenka žila po sňatku s lesmistrem Antonínem Heyduškem v Dolním Rakousku, poté na Lukově a od roku 1908 v Luhačovicích. Heyduškovi s dětmi Milošem, Zdeňkem a Danielou bydleli v Luhačovicích zpočátku v myslivně, později koupili vilu Žofín. Zde se u skladatelovy dcery Zdenky setkávala celá široká Smetanova rodina a její sestry s dětmi a vnuky. Stejně jako její matka Bettina Smetanová-Ferdinandová byla Zdenka uznávanou klavíristkou, měla i velké výtvarné nadání a věnovala se malbě a kresbě. V Luhačovicích se angažovala v ženském odboru Sokola, jehož byla řadu let předsedkyní, v okrašlovacím spolku i v muzejní společnosti. Vilu Žofín navštěvovala řada hostů z  uměleckého světa. Návštěvníkem vily býval i Leoš Janáček, který zaznamenal do not nápěvek Zdenčiny mluvy, z něhož doufal odvodit Smetanův hlas. O jednom ze setkání publikoval roku 1924 fejeton nazvaný „Smetanova dcera“. Zemřela v Praze 4. října 1936. Byla převezena do Luhačovic a pochována na místním hřbitově v hrobě své matky Betty. Její pohřeb, vypravený v sokolském duchu a úctě, se stal manifestací vlastenectví a české kultury

 

6. Božena Hoferová (1892–1961) Pedagožka a publicistka

Božena Hoferová, rozená Obránská, byla propagátorkou moderně pojaté, úsporné a zdraví prospěšné národní kuchyně, ale také bojovnicí za ženskou emancipaci a vzdělání, kritičkou postavení žen v katolické církvi, pedagožkou a publicistkou. Narodila se roku 1892 ve Slatinkách u Prostějova. Po absolvování Dívčí klášterní školy v Přerově získala maturitní vysvědčení a od roku 1914 začala působit jako odborná učitelka domácích nauk, později se stala ředitelkou dívčí školy. Toto místo však posléze opustila a přijala společensky problematické postavení farské kuchařky u kněze Josefa Hofera ve Starém Hrozenkově, za něhož se roku 1920 provdala. Po Hoferově vyloučení z katolické církve odešli manželé do Novosedel a o čtyři léta později do Luhačovic. Zde ve vilce Samohrádek zřídila B. Hoferová penzion s veřejnou dietní kuchyní. Roku 1926 vydala v Luhačovicích vlastním nákladem publikaci Nauka o vaření s rozpočty a kuchařskými předpisy. Publikovala ale také články v novinách a časopisech a vydala řadu knih věnovaných postavení žen v katolické církvi a ve společnosti, například Žena v církvi, Sňatek občanský nebo církevní a další.

 

7. Anna Jurkovičová (1861–1931) Osvětová pracovnice, sběratelka

 

Anna Svatoslava Jurkovičová byla neprovdanou sestrou architekta Dušana Jurkoviče. Podobně jako její bratr Dušan a sestra Emília zasvětila Anna Jurkovičová část svého života Luhačovicím. Trvale žila ve Skalici, kde se starší sestrou Emilií Boorovou sdílela po jejím ovdovění společnou domácnost. V domku upraveném Dušanem Jurkovičem, kde měl architekt své zázemí, uchovávaly sestry rodinné památky a hostily národně orientované vzdělance a umělce, spolupracovníky a přátele Dr. Pavla Blaha. Roku 1910 u nich vzniklo a pracovalo skalické Družstvo pro zpeněžení domácího lidového průmyslu, jehož byla Anna 20 let tajemnicí. Na cestách po Slovensku sbírala výšivky, kroje a další umělecké výrobky, navazovala kontakty s jejich tvůrci a pořádala výstavy. Od roku 1906 až do první světové války se obě sestry věnovaly provozu Slovenské búdy v Luhačovicích. Emília byla hospodářkou búdy, Anna zde organizovala výstavky Výšivkářského družstva, které založila ve Skalici a které mělo v letních měsících svoji pobočku v Luhačovicích. V přátelském ovzduší Slovenské búdy vykonala Anna Jurkovičová i se sestrou velký kus práce na poli sblížení Čechů a Slováků.

 

8. Alice Masaryková (1878–1966) Sociální pracovnice, první dáma

Alice Masaryková, jedna z prvních českých feministek a sociálních pracovnic, zakladatelka vysokoškolského studia oboru praktické sociologie u nás, byla ženou přísných morálních zásad a přesvědčenou vlastenkou. Na počátku století patřila mezi několik málo vysokoškolsky vzdělaných českých žen, které získaly doktorský titul, byla mimořádně sečtělá a zcestovalá. Studovala v Praze, Berlíně a v Londýně obory filozofii, medicínu a sociologii, dva roky pobývala v Americe. Domluvila se anglicky, německy, slovensky, rusky a francouzsky. Po studiích pracovala jako středoškolská profesorka. Během první světové války byla vězněna ve Vídni. Roku 1919 se stala předsedkyní Československého červeného kříže a po matčině smrti první dámou republiky a oporou prezidenta T. G. Masaryka. Angažovala se při rekonstrukci Pražského hradu Jože Plečnikem. Po celý život ji svazoval silný pocit zodpovědnosti a povinnosti vůči rodině a československému státu. V Luhačovicích pobývala v letech 1929, 1931 a 1938. Vždy byla ubytována v Domě Bedřicha Smetany. Roku 1931 přijela i se svou sestrou Olgou Reviliodovou a jejím manželem. Její opakované návštěvy lázní potvrzovaly postavení Luhačovic jako symbolu československé státnosti.

 

9. Anna Morávková (1896–1954) Pedagožka, redaktorka a vydavatelka

Anna Morávková byla dcerou JUDr. Bedřicha Kancnýře, brněnského radního, člena dozorčí rady luhačovických lázní a stavebníka vilky Kancnýřky v luhačovické Pražské čtvrti. Ve vilce trávila s rodinou pravidelně letní prázdniny. Po studiu zastávala místo odborné učitelky v brněnské Vesně, nejstarším a nejslavnějším moravském dívčím vzdělávacím ústavu. Dívky se zde učily především úspornému hospodaření a praktickým řemeslným základům ženských živností, s apelem na výuku v národním jazyce a vztahu k tradiční moravské kultuře. Anna Morávková se mimo jiné intenzivně zabývala sběrem lidových výšivek. V roce 1929 začal vzdělávací odbor brněnské Vesny vydávat odborný časopis Práce ženy, jehož se Anna Morávková stala redaktorkou. Postupně omezovala učitelské působení a věnovala se redakční a nakladatelské práci. Roku 1933 se stala se soukromou vydavatelkou časopisu a majitelkou stejnojmenného nakladatelství Práce ženy. Populární časopis pro domácnost vydávala až do znárodnění svého nakladatelství v roce 1948. Časopis výrazně přispěl ke kvalitě moravské literární produkce pro ženy, vychovával, vzdělával a pomáhal rozšiřovat obzory několika generací žen a dívek a pomáhal jim na cestě k emancipaci.

 

10. Ľudmila Podjavorinská (1872–1951) Básnířka a spisovatelka

Ľudmila Podjavorinská, vlastním jménem Ľudmila Riznerová, byla významná slovenská prozaička a básnířka. Své literární dílo vydávala pod pseudonymy Božena, Damascena, Ľ. Šeršelínová, Ľudka, Ľudmila, Ľudmila Ružodolská, Ľudmila Veselohorská, Ľ. Vrzalovská, M. Ružodolský, Milko Ružodolský, Nechtík, Nevädza, Podjavorinský, Sojka, Teta Ľudmila aj. Krátce pracovala jako úřednice Červeného kříže a vypomáhala vyučovat ve škole, ale většinu života žila jen ze skromných příjmů za literární práci. Přispívala do řady novin a časopisů, vydávala svou realistickou prózu i básně. Do slovenské literatury se však zapsala hlavně jako zakladatelka moderní slovenské literatury pro děti. Verše pro děti uveřejňovala v různých časopisech, zejména v „Slniečku“ a dětem věnovala řadu samostatných sbírek. Jako první ženě v historii jí byl v roce 1947 propůjčen titul národní umělec. Byla součástí česko-slovenské společnosti v Luhačovicích na počátku 20. století, aktivně se účastnila porad Českoslovanské jednoty a často pobývala na Slovenské búdě. Napsala o sobě: „Od života ako osoba nečakala som ničoho – a život dal mi nesmierne mnoho tým, že naplnil sa obsahom poézie.“

 

11. Oldra Sedlmayerová (1884–1954) Básnířka, publicistka a politická aktivistka

Oldra Sedlmayerová, moravská spisovatelka, básnířka, publicistka a politická aktivistka se angažovala v Ženské národní radě, v Křesťanském sdružení mladých žen a ve vzdělávacím odboru Sokola. Svými články a básněmi přispívala do časopisů Lada, Sokolice, Nezávislá politika, do Lidových novin a řady dalších periodik. Byla autorkou dramatizace Karafiátových Broučků, která dosáhla přes 100 repríz. Pod vlivem četby Masarykových spisů vstoupila v roce 1907 do České strany pokrokové, později pracovala v jejím výboru a založila místní organizaci ve svém bydlišti. Po vzniku Československa vstoupila do Národní strany práce, věnovala se nadále ženskému hnutí, přednáškové činnosti a dalším veřejným aktivitám. Organizovala a sama uspořádala řadu přednášek věnovaných politické a kulturní činnosti T. G. Masaryka, Charlotty Masarykové a Hany Benešové. V Luhačovicích se léčila v roce 1930. Z Luhačovic cestovala do Brezové pod Bradlom, kde sbírala podklady k připravované knize pro děti a mládež o osobnosti Milana R. Štefánika, která však nebyla dokončena.

 

12. Leopoldina Serényiová (1872–1917) Charitativní pracovnice

Hraběnka Leopoldina Serényiová, rozená Harrachová-Rohrau, byla druhou manželkou Otty Serényiho, za něhož se provdala roku 1892. Díky svému původu, spojenému s Lobkovicovými, patřila k předním dvorním dámám u vídeňského dvora. Vychovala čtyři děti – Aloise, Marianu, Jindřišku Marii a Rudolfa, pátá Leopoldina zemřela v útlém věku. Podobně jako jiné vysoce postavené aristokratky se Leopoldina Serényiová věnovala zejména charitativní činnosti. S rodinou pobývala často v Luhačovicích a zastupovala manžela při jednáních okrašlovacího spolku, byla patronkou kulturních a sportovních podniků. Silné náboženské založení hraběnky Serényiové se odráželo v dobročinnosti, například pravidelně chystala na zámku vánoční nadílku pro vesnické děti, pořádala sbírky a dary pro chudé. Skladatel Leoš Janáček jí osobně věnoval sborovou kompozici Zdrávas Maria, určenou k uvedení na dobročinném koncertu v Luhačovicích. Během první světové války hraběnka ošetřovala raněné vojáky ve vojenských lazaretech a byla rakouským vedením nařčena z čechofilství – z důvodu přednostního zájmu o zdraví a osudy českých pacientů.

 

13. Olga Scheinpfulgová (1902–1968) Herečka, dramatička a spisovatelka

Olga Scheinpfulgová sehrála významnou roli v českém kulturním životě 20. století. Byla především divadelní a filmovou herečkou, ale také dramatičkou a pozoruhodnou spisovatelkou. Její osobní i profesní život byl úzce spjat se spisovatelem Karlem Čapkem, s nímž se přátelila od útlého mládí a za něhož se tři léta před jeho skonem provdala. S Čapkem se seznámila roku 1920, kdy ji oslovil, aby se ujala role Mimi ve hře Loupežník. Za svůj život vytvořila nejméně 130 rolí, zejména na scénách Švandova, Vinohradského a Národního divadla. V Národním divadle účinkovala i v sedmi úspěšných hrách, které sama napsala. Na divadelních prknech se často setkávala s Leopoldou Dostalovou, další z častých návštěvnic Luhačovic. V literární tvorbě Olgy Scheinpflugové se projevil vliv Karla Čapka. K jejím nejúspěšnějším dílům patřila hra Madla z cihelny, která byla také přenesena na filmové plátno. Napsala řadu románů, v nichž vykreslila přesvědčivé psychologické portréty ženských postav. V luhačovických lázních pobývala jako pacientka v létě 1927, aby vyléčila dlouhodobě namáhané hlasivky. Navštívit ji sem přijel i Karel Čapek.

 

14. Lucie Václavíková (1900–1978) Osvětová a kulturní pracovnice

Lucie Václavíková byla dcerou protestantského kazatele, teologa a publicisty Františka Urbánka, představitele evangelické reformované církve, přechodného nástupce Jana Karafiáta ve farnosti Hrubá Lhota a blízkého přítele T. G. Masaryka, který mj. pohřbíval členy Masarykovy rodiny – manželku Charlottu, syny Herberta a Jana i samotného prezidenta osvoboditele. Lucie Václavíková po skončení velké války pobývala několik let v Americe, po návratu se roku 1924 provdala za pozlovického rodáka, předního moravského etnografa Antonína Václavíka a přestěhovala se s ním do Bratislavy, kde za první republiky působil. Stala se jeho oddanou spolupracovnicí nejen při přepisování odborných textů, ale i při přípravě publikací, instalaci sbírek a muzejních expozic na Slovensku i v Čechách. Po rozpadu Československa museli Václavíkovi jako řada dalších Čechů opustit Slovenský stát a vrátili se na Moravu. V období protektorátu Lucie Václavíková spoluvytvářela a instalovala s inspektorem Františkem Hourou expozici luhačovického muzea a vlastnoručně zpracovala inventář muzejní sbírky čítající 2500 položek.

 

15. Marie Calma Veselá (1881–1966) Pěvkyně, básnířka a spisovatelka

 

Marie Calma byla pěvkyně, básnířka a spisovatelka. Studovala operní zpěv a externě historii a filosofii. Od sedmnácti let koncertovala v Praze, ve Vídni, Varšavě i v Mnichově. V Luhačovicích se v létě 1908 seznámila s ředitelem lázní MUDr. Františkem Veselým a v témže roce se za něj provdala. Stala se redaktorkou Lázeňských listů a v roce 1909 zorganizovala hudební festival k otevření Domu Bedřicha Smetany. Byla autorkou desítek časopiseckých fejetonů a vydala přes třicet knih, románů, povídek i básnických sbírek, překládala krásnou literaturu z polštiny a němčiny. Psala také pohádky a povídky pro děti, které byly velmi oblíbené, zejména příběhy o kocourkovi Zrzánkovi. Její lyrické verše s oblibou zhudebňovali soudobí čeští skladatelé. Byla průkopnicí výchovných koncertů pro děti, které seznamovala s lidovou písňovou tvorbou i s díly klasické hudby. Formou cyklu koncertů propagovala rozsáhlé dílo Ludvíka Kuby Slovanstvo ve svých zpěvech. Spolu s manželem pomáhala prosadit uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyně v Národním divadle v Praze v květnu 1916. Po manželově smrti organizovala sbírku na jeho pomník od Franty Úprky na Lázeňském náměstí.

 

16. Zdenka Vlčková (1872–1954) Malířka, propagátorka Luhačovic

Zdenka Vlčková, rozená Vorlová, vystudovala malířskou speciálku na uměleckoprůmyslové škole ve Vídni a v Mnichově. Stala se první diplomovanou českou profesorkou umění v Rakousko-Uhersku. Po studiích žila v Brně, kde zpočátku sdílela ateliér s architektem Dušanem Jurkovičem, učila na dívčí škole Vesna a patřila k zakládajícím členům Klubu přátel umění. Jako malířka svými uměleckými díly dokumentovala ranou Jurkovičovu tvorbu, jak stavby na Pustevnách, tak během léta 1902 nové realizace v luhačovických lázních. Ze vzniklých studií vznikly populární barevné litografické pohlednice. V roce 1903 navrhovala plakát lázní, roku 1905 vypracovala na objednávku ředitele Veselého velké panorama Luhačovic. V roce 1911 se stala hlavní výkonnou organizátorkou největšího folklorního programu v Luhačovicích vůbec, Svátku Moravy, na který přijelo přes 2000 krojovaných z celé Moravy, včetně 350 účastníků Jízdy králů. Ilustrovala řadu knih, mezi nimi i pohádky pro děti o kocouru Zrzánkovi od Marie Calmy. Svými aktivitami pro Luhačovice před první světovou válkou přispěla výrazně k propagaci lázní.

 

17. Eva Vrchlická (1888–1969) Herečka a spisovatelka

Spisovatelka a herečka Eva Vrchlická, vlastním jménem Eva Frídová, se narodila v rodině básníka Jaroslava Vrchlického a jeho manželky Ludmily Podlipské. Prostřednictvím rodiny pronikla do pražského uměleckého prostředí, velký vliv na ni kromě Vrchlického měla babička Sofie Podlipská a prateta Karolína Světlá. Před zájmem o výtvarné umění dala po ukončení vyšší dívčí školy trvale přednost herecké dráze. V roce 1907 získala herecké školení u Eduarda Vojana, Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové, nastoupila do divadla Uranie, poté působila v brněnském Národním divadle, ve Švandově divadle, u Jeřábkovy divadelní společnosti a v Národním divadle v Praze. Před první světovou válkou hostovala dvakrát v Luhačovicích, účinkovala i v Noci na Karlštejně s C. Holubym a v představení Maryši pod širým nebem spolu s P. Blahem,. Byla častou návštěvnicí ve vile Chaloupce a na Slovenské búdě. Z její literární tvorby dosáhl největšího ohlasu povídkový soubor Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara. Vydala vzpomínky Dětství a mládí s Vrchlickým a autobiografii Cestou necestou, v níž vylíčila poměry u venkovských divadel a připomenula řadu hereckých kolegů.

 

18. Kamila Urválková (1870–1950) Operní pěvkyně

Operní pěvkyně Kamila Urválková, rozená Schillerová, navštěvovala Luhačovice opakovaně v období před velkou válkou. V létě 1903 se při lázeňském pobytu setkala v Luhačovicích s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem. Janáčkovi, zlomeném po nedávné smrti dcery Olgy, poslala kytici rudých růží, sblížila se s ním a vyprávěla mu svůj životní příběh. Trpěla tím, že ji skladatel Čelanský urazil svým operním opusem, který se pod názvem Kamila uváděl v Národním divadle. Svoji bývalou milenku Čelanský vylíčil jako velice přelétavou dívku a zostudil ji v pražské společnosti. Janáček se jejím příběhem inspiroval a složil podle něj operu Osud, jednu ze svých po hudební stránce nejzajímavějších partitur. První jednání Osudu se odehrává na lázeňské promenádě v Luhačovicích, která se tím nesmazatelně zapsala do dějin moderní hudby. Hlavní hrdinkou opery je Míla Válková, jejíž jméno je odvozeno od jména Kamily Urválkové. Původně se měla opera jmenovat „Rudé růže“ nebo „Hvězda Luhačovic“. Janáček na Kamilu vzpomínal se slovy: „A byla jedna z nejkrásnějších paní. Hlas její byl jako violy d´amour. Slanice luhačovská byla v úpalu srpnového slunce.“

 

19. Jindřiška Wurmová (1863–1953) Aktivistka ženského hnutí

Osvětová a sociální pracovnice, pacifistka, překladatelka a publicistka Jindřiška Wurmová navštěvovala Luhačovice od mládí, její bratr Antonín Fleischer byl jedním ze třech zakládajících členů akciové společnosti lázní. Provdala se za Františka Bořivoje Wurma, brněnského bankovního úředníka, který patřil do okruhu známých Masarykovy rodiny a byl členem správní rady lázeňské akciové společnosti. Jindřiška Wurmová se angažovala ve feministickém hnutí a prosazovala nový způsob výchovy mladých dívek. Hledala vzor správné matky a ženy ve společnosti. Patřila k předním bojovníkům proti alkoholismu v českém prostředí a zdůrazňovala zejména jeho rozkladný vliv na rodinu. Spoluzaložila Českou zemskou komisi na ochranu mládeže, usilovala o zavedení gymnaziálního studia pro dívky, byla členkou národního svépomocného spolku České srdce. Aktivně se zapojila do mírového hnutí proti válce. Byla spoluzakladatelkou Mírové jednoty v Brně, členkou Mírové rady žen v Ženevě, účastnila se kongresů Mezinárodní ženské ligy atd. V létě 1911 v Luhačovicích  spolupracovala s Masarykovým přítelem, britským historikem R. W. Setonem-Watsonem, na korekturách překladu jeho zásadní studie o národnostních poměrech v Uhrách.

20. Ženy na česko-slovenských poradách

Počátkem roku 1902  byla v Brně ustanovena Jednota moravských učitelek, první pokrokový ženský spolek na Moravě, usilující mimo jiné o vysokoškolské studium pro ženy. Jeho předsedkyní byla učitelka, redaktorka a propagátorka ženského vzdělávání Zdenka Wiedermannová-Motyčková. Když v roce 1903 postavil Dušan Jurkovič lázeňskou restauraci, hned v první sezóně zde Jednota moravských učitelek spolupořádala slovenský „haluškový večírek“. Slovenské vlastenky a časté návštěvnice luhačovických lázní, dámy v čele s Ľudmilou Markovičovou, uvařily halušky a strapačky, brynzu dodala rodina Makovických, účastnili se přátelé Jurkovičových, Blahových i správce Holubyho. Z výtěžku prodeje halušek byli podporováni slovenští studenti, kteří odcházeli z domova za vzděláním do Prahy a Brna. Stejně tak na Slovenské búdě zaměstnávaly sestry Jurkovičovy v letních měsících slovenské studenty a mladé lidi ze sociálně slabých rodin. Pravidelné porady Českoslovanské jednoty, konané v Luhačovicích oficiálně od roku 1908, se neobešly bez ženských protějšků hlavních protagonistů. Ženy se angažovaly zejména v doprovodných kulturních programech porad.

21. Mezinárodní ženská liga pro mír a svobodu

Ženská liga sdružovala členky z 51 zemí světa a její kongresy byly ve své době považovány za světový parlament žen. Liga byla založena uprostřed první světové války Jane Addamsovou. Ve dnech 27. až 31. července 1937 byl v Luhačovicích ve Společenském domě  pořádán IX. Mezinárodní kongres Mezinárodní ženské ligy pro mír a svobodu. Přípravou kongresu byla za Československo pověřena Lola Hanousková, zásady nového mezinárodního řádu přednesla v úvodním referátu Anna Schusterlová. Za účasti úřadující prezidentky ligy Emily G. Balchové formulovaly delegátky z Dánska, Francie, Anglie, Holandska, USA, Švýcarska, Švédska a dalších zemí základy skutečné společnosti národů a požadovaly úplné a všeobecné odzbrojení, rozšíření mezinárodní součinnosti a vytvoření mezinárodního soudu, řešení koloniální problematiky a další mezinárodní opatření. Kromě toho se kongres zabýval i ochranou lidských práv, zrovnoprávněním žen a amnestií pro politické věžně. Jak vyjadřovaly reference o kongresu, otištěné v novinách ve všech světových jazycích, v roce 1937 se ženy z celého světa obracely k Československu a k Luhačovicím jako k „srdci Evropy, tlukoucímu doposud demokraticky, uprostřed diktaturami rozpoutaným nacionalistickým imperialismem.“ 

22. Okrašlovací spolek

Při založení Spolku pro okrašlování a pořádání zábav v Luhačovicích v roce 1884 figurovali původně výhradně muži (pouze hrabě Otto Serényi, patřící k zakládajícím členům, se vzhledem ke své časté nepřítomnosti nechával zastupovat manželkou Leopoldinou). Cílem spolku bylo napomáhat potřebám léčebného místa, zavádět taková vylepšení, která by zpříjemňovala pobyt hostů v lázních, rozšiřovat jejich věhlas a podporovat lázeňskou správu v jejích snahách. V období první republiky již převzaly veškerou iniciativu v spolkové okrašlovací činnosti ženy, jak trvale žijící v Luhačovicích, tak sezónní návštěvnice, manželky filantropů, lázeňských lékařů a zaměstnanců akciové společnosti. V duchu vlastenecké atmosféry se oblékaly do národních krojů, organizovaly zábavní večírky, výlety, kulturní programy a koncerty. Doménou ženských aktivit byly charitativní akce. Aktivity spolku utichly s vypuknutím druhé světové války. V roce 1951 pak byly všechny spolky a sdružení v Československu, včetně těch okrašlovacích, zrušeny komunistickým zákonem. 

23.Tomáš Garrigue Masaryk a ženy (1850–1937) Filozof, feminista, prezident

Roku 1905 napsala Zdenka Wiedermannová-Motyčková, jedna z hlavních propagátorek ženského vzdělávání na Moravě: „… jméno Masaryk má a bude míti v českém hnutí ženském význam, jaký zřídka kdy ženy mužům připisují.“ Tomáš Masaryk prosazoval vždy rovnost lidí bez rozdílu pohlaví. První text na téma postavení žen napsal již v pětadvaceti letech. Že vztah muže a ženy pokládal za opravdu rovnocenný, dokázal i přijetím příjmení své manželky, Američanky Charlotty Garrigue. Kritizoval předsudky a stereotypy, trval na právu na vzdělání pro ženy a od devadesátých let 19. století, v době, kdy ještě volební právo neměli u nás ani všichni muži, prosazoval volební právo žen. Obě jeho dcery vystudovaly univerzitu. V podpoře ženských hnutí a rovných práv žen ve všech sférách života pokračoval T. G. M. i jako prezident. Zásadním krokem na cestě k proměně společnosti byla první československá ústava z roku 1920, v níž byla deklarována rovnost mužů a žen, včetně volebního práva. Svým osobním příkladem vrátil čest pojmům žena, matka a rodina, mravnost, pravda a lidská svoboda.

                                                              

24. Ženský odbor Sokola

Od založení první sokolské jednoty v Praze v polovině 19. století se stalo sokolské hnutí mj. jedním z důležitých impulzů ženské emancipace. V Luhačovicích byl Sokol ustanoven v listopadu 1909, členská základna čítala zpočátku padesátku zájemců o tělocvičnou a sportovní činnost. Prvním starostou luhačovického Sokola byl MUDr. Karel Mikulášek. Po roce byla otevřena první sokolovna na hlavní ulici. Zpočátku cvičili v Sokole jen muži a dorost. Na základě dojmu z cvičení žen v Praze na VI. Všesokolském sletu došlo v únoru 1913 v Luhačovicích k založení ženského odboru. Jeho první předsedkyní se stala dcera B. Smetany Zdenka Heydušková. Po vypuknutí první světové války byl přerušen nácvik mužů a ve cvičení pokračovaly na čas pouze ženy pod vedením náčelnic M. Vokurkové a M. Mikulcové. V roce 1930 byla slavnostně otevřena nová sokolovna. Sokolové stáli za první republiky v popředí kulturního a společenského života obce. Sokolská cvičení za účasti široké veřejnosti, slavnostní průvody, akademie, serenády, pravidelné společné výlety, stejně jako pravidelná představení loutkového divadla a veškeré aktivity, které pěstoval divadelní odbor, vzdělávací, krasobruslařský a další odbory. Místní ženy v nich hrály nezastupitelnou roli.

 

Velké ženy v malých lázních

Veřejně činné ženy, političky, publicistky, bojovnice za ženská práva a umělkyně v Luhačovicích.

Muzeum luhačovického Zálesí 8. března 2018 až 24. června 2018

Námět a scénář: Blanka Petráková

Slovenské medailony: Viera Drahošová, ředitelka Záhorského muzea ve Skalici

Sbírka historických módních oděvů: Zdeňka Mudráková

Výtvarné řešení: František Petrák

Jazyková spolupráce: Zdenka Pančochová

Instalace: Milena Gregůrková, Zdeňka Mudráková, Blanka Petráková, Petra Šťastná, František Petrák

Vystavené exponáty: Muzeum JV Moravy ve Zlíně a Polabské muzeum v Poděbradech, Muzeum Vysočiny Pelhřimov

Obrazový materiál laskavě zapůjčili: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv Národního divadla v Praze, Národní muzeum – Muzeum Bedřicha Smetany, Moravský zemský archiv v Brně, Moravské zemské muzeum v Brně – Janáčkův archiv, Muzeum města Brna, Památník národního písemnictví – Literární archiv, Muzeum Vysočiny Pelhřimov, Záhorské muzeum ve Skalici a Lilly Library – Indiana University, Bloomington, Indiana, USA.

MLZ, MJVM, 14-15, ZK, MUZEUM SKALICA, LOGO 100 LET MLZ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

26. Mária Lacková (1873–1929) Osvětová pracovnice a sběratelka

Mária Lacková byla manželkou Miloše Lacka, spoluvlastníka koželužny v Liptovském Mikuláši, jenž se roku 1918 v Budapešti zúčastnil příprav vytvoření Slovenské národní rady a patřil k signatářům Martinské deklarace. Měla široké spektrum zájmů a pracovala především v sociální a kulturní sféře. Byla propagátorkou zdravotní výchovy na školách, předsedkyní slovenské divize Červeného kříže a  ženského filantropického spolku „Dobrodej“ v  Liptovském Mikuláši, pracovala v Živeně. Soustředila se na pomoc nemocným tuberkulózou a opuštěným dětem. Finance získávala organizováním dobročinných programů. Zasloužila se o stavbu zdravotního domu, dnes budovy Slovenského Červeného kříže v Liptovském Mikuláši a několika dětských ozdravoven. Publikovala články o zdravotní výchově v  časopisech  Slovenský deník, Slovenské hlasy, Živena aj. Věnovala se folklóru a  sběru lidového umění. Přátelila se s rodinou Blahových, spolupracovala s nimi na propagaci lidového umění a často navštěvovala Luhačovice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

Zavřít
OBRÁZKY Z HISTORIE LÁZEŇSKÉ LÉČBY

19/03/2019

OBRÁZKY Z HISTORIE LÁZEŇSKÉ LÉČBY

Výstava ze sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně představila v krátkých kapitolách různá témata z historie lázeňské léčby v Luhačovicích, od lidového léčitelství a počátků lázeňské péče až po modernizaci lázeňství.

Zjistit více

Výstava ze sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně představila v krátkých kapitolách různá témata z historie lázeňské léčby v Luhačovicích, od lidového léčitelství a počátků lázeňské péče až po modernizaci lázeňství. Zabývá se osobnostmi lázeňských lékařů a jejich léčebnými metodami, soustřeďuje se na principy přírodní léčby v luhačovických lázních. Těžištěm výstavy je obrazová část, která představuje unikátní archivní fotografie lázeňských procedur a luhačovických scenerií. Snímky pochází zejména z fotoarchivu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Muzea luhačovického Zálesí, ale také z Moravského zemského archivu a z řady dalších muzejních archivů. Z trojrozměrných exponátů představí výstava např. zkamenělý kmen lípy,  který sloužil při čerpání luhačovické minerální vody lovcům mamutů, dřevěné potrubí, pomocí něhož byla v 19. století přiváděna voda do minerálních lázních, muzejní sbírku lázeňských pohárků a pítek, historické etikety luhačovických minerálek a interiéry lázeňských pokojů navržené Dušanem Jurkovičem. K výstavě připravilo muzeum řadu doprovodných programů pro školy i veřejnost.

Blanka Petráková

Zavřít

01/01/2018

Muzeum staré jako Československo

Muzeum luhačovického Zálesí oslavilo v roce 2018 sté výročí od svého založení. Při této příležitosti realizovalo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně s podporou MK ČR projekt nazvaný Muzeum staré jako Československo, který se zařadil mezi akce, připomínající významné výročí československé státnosti.

Zjistit více

Od začátku roku probíhal cyklus přednášek a besed, v červnu byla zahájena výroční výstava a krojová slavnost s přehlídkou moravských a slovenských lidových krojů. K výstavě Muzeum staré jako Československo byl vydán katalog stejného názvu. Kromě toho luhačovické muzeum připravilo související výstavy Velké ženy v malých lázních, Prezident Masaryk v Luhačovicích a Zachovejme dědictví otců. Slavnostní rok uzavřel seminář Obnova lidového kroje – 100 let krojových rekonstrukcí v Muzeu luhačovického Zálesí.

Ideovým záměrem projektu Muzeum staré jako Československo je představení stěžejních výzkumných úkolů, sbírkových souborů a předních osobností za sto let existence muzea v Luhačovicích.

Otevření luhačovického muzea etnografem Antonínem Václavíkem v průběhu první světové války bylo demonstrací národního sebeuvědomění obyvatel moravsko-slovenského pomezí. Výstava představuje výběr nejzajímavějších sbírkových předmětů ze staré muzejní sbírky. Patří mezi ně například datované vyšívané textilie, obecní atributy, dřevořezby, keramika z pozlovické hrnčířské dílny, vzácné výrobky z moravských skláren, habánské fajánse a další předměty z luhačovické sbírky, považované odborníky z hlediska bohatosti, výběru materiálu a uspořádání za jednu z nejkvalitnějších sbírek v českých a moravských regionálních muzeích. Odbornou činnost muzea v posledních desetiletích prezentoval na výstavě především soubor historických rekonstrukcí lidového oděvu z luhačovického Zálesí a jižního Valašska. Vystavené trojrozměrné exponáty doplnily animované spoty, vytvořené ve spolupráci se studenty oboru Multimédia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Katalog k výstavě Muzeum staré jako Československo vztahuje počátky luhačovického muzea k stému výročí československé státnosti a představuje je ve světle dění v Luhačovicích, včetně připomínky česko-slovenských porad, které od roku 1908 v lázních projednávaly otázky vzájemné spolupráce Čechů a Slováků a připravovaly půdu pro vznik společného státu. Doplňkem publikace je opis části Kroniky národní školy v Luhačovicích z let 1914 – 1919, mapující podrobně zázemí vzniku muzejní sbírky: válečná léta, strádání obyvatel i počátky budování demokratického zřízení ve společném státě Čechů a Slováků.

Zavřít