Od roku 1906 byla v luhačovických lázních provozována jako součást léčebné kůry tzv. vzduchoplavba, navazující na myšlenky přírodní léčby. Šlo o vzdušné lázně ve formě zdravotního tělocviku na slunném místě v lese a v plaveckém úboru, určené k podpoře léčení a otužování těla. Představitelem vzduchoplavby byl profesor reálného gymnázia v Prostějově Jan Svozil (1857–1948). Svozilova tělocvičná sestava pro luhačovickou vzduchoplavbu byla nenáročná, zaměřená zejména na posilování dýchacích cest. Toto cvičení vyhovovalo i méně zdatným cvičencům a jeho zásadou bylo, že každý má cvičit podle svých možností. Lázeňští lékaři ordinovali svým pacientům vzduchoplavecká cvičení jako doplnění léčby. Mnoho luhačovických pacientů si tak z lázní odnášelo kromě upevněného zdraví a společenských i kulturních zážitků také základy nového přístupu k péči o svoji fyzickou kondici a hygienu. Současně byla tato soustava využitelná pro každodenní domácí tělocvik. Svozilův lidský přístup, jadrný humor a pedagogický talent ve spojení s vytrvalostí a mnohaletým osvětovým úsilím vytvořily z luhačovické vzduchoplavby nezapomenutelnou kapitolu v dějinách česko-slovenské tělovýchovy. Šlo o první ucelený systém zdravotního tělocviku u nás.

Modernizace luhačovických lázní po vzniku akciové společnosti roku 1902 spočívala především v rozšíření léčebných objektů a obnovu jejich vybavení. Principy nových metod lázeňské léčby vycházely z potenciálu místních léčivých minerálních vod, inspirovaly se však také hnutími alternativní přírodní léčby, formovanými v průběhu 19. století v Evropě.

Na myšlenky přírodní léčby navázala v luhačovických lázních v létě 1906 i takzvaná vzduchoplavba, čili vzdušné lázně. Šlo o zdravotní tělocvik na slunném místě v lese a v plaveckém úboru, určený k podpoře léčení a otužování těla. Koncem sezony 1906 toto cvičení provozovala v Luhačovicích sedmičlenná skupina pražských hostů, kteří také vybudovali jednoduché cvičiště na lesní mýtině na svahu kopce Malá Kamenná, poblíž pramene Ottovka. V následující sezoně ředitel lázní pověřil vedením vzduchoplavby Jana Svozila (1857–1948). Ten se již v předcházejícím roce v Luhačovicích osvědčil při organizaci volného času přítomných dětí formou her a tělesných cvičení. Měl pro to vhodnou dlouholetou průpravu jako učitel tělocviku na reálném gymnáziu v Prostějově i coby průkopnický organizátor bezplatných metodických kurzů pro zlepšení stavu výuky tělocviku na Moravě. Podklady pro metodiku tělesné výchovy čerpal mj. na svých studijních zájezdech do Vídně v tělocvičných kurzech pro důstojníky. Inspiroval se však také vyhlášenou metodou Heinricha Lahmana, provozovanou v sanatoriu Bílý jelen u Drážďan. Její zásady vycházely z více než o půlstoletí starší metody opravdového novátora a objevitele hydroterapie Vincentze Preissnitze, praktikované v lázních Gräfenberg (dnes Jeseník). Propagovali návrat k přírodě, léčbu světlem a vzduchem, vodoléčbu, vegetariánskou stravu a každodenní cvičení. Roku 1891 své zásady Lahman poprvé publikoval. O výsledky jeho zjištění Svozil se opíral při koncipování své vlastní metody. Studoval však také řadu dalších vyzkoušených tělocvičných soustav. Na jejich základě vytvořil vlastní systém zdravotního tělocviku, který nazýval „nejkratší a nevydatnější soustavou pro domácí tělocvik a pro vzdušné lázně“. Jeho principem byl pohyb spojený s hlubokým a dlouhým vydechováním: kroužení pažemi, plovací pohyby, otáčení trupu a hlavy a sedání z lehu. Ke cvikům přiřadil ještě komíhání nohou a poskok na místě s komíháním paží.

Svozilova  tělocvičná sestava pro luhačovickou vzduchoplavbu byla nenáročná, zaměřená zejména na posilování dýchacích cest. Obsahovala 28 základních cviků. Toto cvičení vyhovovalo i méně zdatným cvičencům a jeho zásadou bylo, že každý má cvičit podle svých možností. Lázeňští lékaři ordinovali svým pacientům vzduchoplavecká cvičení pro jako doplnění léčby. Mnoho luhačovických pacientů si tak z lázní odnášelo kromě upevněného zdraví a společenských i kulturních zážitků také základy nového přístupu k péči o svoji fyzickou kondici a hygienu. Současně byla tato soustava využitelná pro každodenní domácí tělocvik.

Ve vedení luhačovické vzduchoplavby zůstal profesor Svozil 25 let a až do pokročilého věku byl díky pravidelnému tělocviku ve skvělé formě. Cvičení podle vlastní metody pěstoval denně doma po celý rok. Letní měsíce (červenec a srpen) trávil v Luhačovicích na vzduchoplavbě. Jeho lidský přístup, jadrný humor a pedagogický talent ve spojení s vytrvalostí a mnohaletým osvětovým úsilím vytvořily z luhačovické vzduchoplavby nezapomenutelnou kapitolu v dějinách česko-slovenské tělovýchovy. Šlo o první ucelený systém zdravotního tělocviku u nás.

První cvičení v červenci 1907 absolvoval profesor Svozil s jediným účastníkem. Cvičenců postupně přibývalo a v roce 1909 cvičilo denně až 55 lázeňských hostů. Během sezony se na vzduchoplavbě vystřídalo na 180 cvičenců. Složení cvičenců bylo velmi pestré, od mládeže po sedmdesátileté kmety, od mužů z nejvyšších společenských kruhů po prosté dělníky. Cvičilo se za každého počasí. Zpočátku navštěvovali vzduchoplavbu dopoledne jen muži a děti ve dvou družstvech. V létě 1910 bylo cvičení na vzduchoplavbě umožněno i ženám. Nejprve cvičily ženy samostatně odpoledne, od roku 1925 bylo cvičení smíšené. První ženskou cvičitelkou byla T. Hrabalová z Prostějova, v následujícím roce se vedení ženské vzduchoplavby ujala A. Uhrová z Prostějova. V sezoně 1911 se na vzduchoplaveckých cvičeních vystřídalo více než 500 hostů a nejvyšší počet byl 121 účastníků současně. Cvičiště pro vzduchoplavbu bylo rozšiřováno, zvelebováno, bylo vybavenou pumpou a sprchami a pavilon z roku 1909 se cvičebním nářadím a šatnami byl několikrát přestavován. V roce 1936 převzal cvičení po J. Svozilovi Otakar Havel, zakladatel vysílání ranního cvičení Čsl. Rozhlasu, od roku 1940 prof. D. Škarda.

Dechová cvičení se na vzduchoplavbě pěstovala prostá nebo s prostocviky, nejlépe ve spojení se zpěvem. Podmínkou cvičení byl pobyt na čerstvém vzduchu a ve vzdušném oděvu, který co nejméně svazoval tělo a dovolil mu dýchat celým povrchem. Z toho důvodu cvičenci používali plavecké úbory, anebo jen odvážné plachetky, upevněné kolem pasu. Především díky svéráznému (ne)odění vzbuzovala skupina „naháčů v lese“ u místních obyvatel zpočátku značné pohoršení.

Kromě cvičících členů navštěvovalo vzduchoplavbu množství významných hostů z politických a uměleckých kruhů. Četní hosté se chodili na cvičení jen dívat a často se velmi dobře bavili. Od tzv. „kibiců“ byl vybírán poplatek, který byl využíván na rozvoj zázemí vzduchoplavby a nákup cvičebního nářadí.

Od roku 1925 prováděl profesor Svozil při vzduchoplaveckých cvičeních měření vitální kapacity plic pomocí Barnesova spirometru. Během deseti let absolvovalo měření přes 6000 cvičenců, z toho 5000 přímo v Luhačovicích. Porovnání údajů před započetím a po skončení čtyřtýdenního cvičení  doložilo zvýšení vitální kapacity plic v průměru o půl litru u respondenta a prokázalo vysokou účinnost Svozilovy metody. Výsledky publikoval.

Jan Svozil dělal pro popularizaci vzdušných lázní maximum. Otiskoval v Luhačovických listech lázeňských pravidelné sloupky se zprávami ze vzduchoplavby, uveřejňoval zde hanácké pohádky a vzduchoplavecké anekdoty, jejichž předčítání se stalo zvykem o přestávkách mezi cvičeními. Pro obveselení pořádal se svými spolupracovníky improvizované zábavy, pěvecká a recitační vystoupení, procházky do okolí. Velmi oblíbené byly vzduchoplavecké večírky, jejichž součástí bývalo také lékařské školení o prospěšnosti tělocviku a rozumné životosprávy. Po cvičení se pěstovaly oblíbené míčové hry. Spolupracovníkům byly udělovány členské hodnosti adjutantů, adjutantek, praporečníků, praporečnic, básníků, profósů, právních zástupců, ředitelů zpěvu, dokumentátorů atd., dle potřeby.

Příležitostně doprovázela cvičení hudba, například hra na harmoniku. Bývalý Janáčkův spolupracovník Josef Čapka Drahlovský složil pro cvičence Pochod vzduchoplavců a věnoval jim několik dalších písní. Vážený hudební skladatel a vedoucí chrámového sboru olomouckého arcidiecézního dómu Josef Nešvera zhudebnil vzduchoplaveckou hymnu. V roce 1911 se cvičení účastnila pravidelně čtveřice hudebníků z dechové sekce pražské filharmonie a ve stejném roce vznikl při vzduchoplavbě pěvecký sbor „Brnčál“. Zpěv byl organickou součástí většiny cviků, provozovaných na vzduchoplavbě.

Na podporu myšlenek o tom, že každý pacient má sám pracovat na svém uzdravení a získání dobré kondice pomocí pravidelného tělocviku, napsal Jan Svozil řadu knih. Publikace Tělocvik a vzdušné lázně vyšla autorovým nákladem v několika vydáních. Vydal také opakovaně žádanou sbírku národních písní, doprovázejících cvičení vzduchoplavby, jednu z publikací věnoval ženám, jejich zdraví a kráse.

Když bylo roku 1932 v Luhačovicích setkání cvičenců k 25. výročí vzniku vzduchoplavby, sešlo se zde na 400 nadšenců. Osvědčená metoda se v luhačovických lázních provozovala pod vedením dalších cvičitelů i po odchodu J. Svozila na odpočinek, po zestátnění lázní roku 1948 však zájem o ni upadl. Pavilon vzduchoplavby byl roku 1958 přenesen na jiné místo, kde dodnes chátrá. Cvičení v přírodě čeká na své znovuobjevení. Dnes, po více než sto letech, by většině z nás jen prospělo, řídit se alespoň dva měsíce v roce radami profesora Jana Svozila.

Blanka Petráková

Literatura:

MAREK, Pavel.: Tiché poselství Jana Svozila. In: Štafeta: kulturně politický časopis Prostějovska, 1985, roč. 18, č. 1, s. 20–22.

Petráková, B: Jan Svozil a vzdušné lázně v Luhačovicích. In: Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1–2/2002, s. 57–63.

PETRÁKOVÁ, B.: Vzduchoplavba v luhačovických lázních. In Kapitoly z dějin medicíny, farmacie, a veterinárního lékařství. Edice Acta Musei technici Brunensis. Technické muzeum v Brně, 2015, s. 179-184. ISBN 978-80-87896-17-4

Svozil, Jan: Tělocvik a vzdušné lázně. Vzdušné lázně v Luhačovicích. V. Neubert, Praha 1911. 85 s.

Svozil, Jan: Domácí tělocvik a vzduchové lázně. Páté doplněné vydání, česky, Zemědělské knihkupectví A. Neubert Praha, 1925, 62 s.

Svozil, Jan: Pro zdraví a krásu žen. 1926, A. Neubert Praha, 116 s.

Svozil, Jan: Dechová cvičení. Základem zdraví, krásy těla a dlouhého věku. A. Neubert Praha, 1927, 104 s.

Svozil, Jan:  Umění nestárnouti. Šesté přepracované a doplněné vydání spisu "Domácí tělocvik a vzduchové lázně (Metoda Svozilova). Zemědělské knihkupectví A. Neubert Praha, 1931, 102 s.

Svozil, Jan: Vzducholéčba v Luhačovicích 1907–1932. Písně k cvičením. Praha 1932. Nákladem vlastním. 28 s.

ZÁPECA, Karel: Luhačovické obrázky. Uherské Hradiště, 1930, 127 s.

V květnu 2024 byly po nákladné rekonstrukci slavnostně otevřeny Sluneční lázně v Luhačovicích, jak lázeňská společnost nazvala areál Jurkovičových staveb pod horou Jestřabí s bývalými vodoléčebnými, říčními, slunečními lázněmi a s přiléhající kotelnou, prádelnou a slatinnými lázněmi od Jurkovičových následovníků. Expozice umístěná v nových Slunečních lázních je věnována dvěma osobnostem, úzce provázaným s Luhačovicemi, skladateli Leoši Janáčkovi (1854–1958) a architektu Dušanu Jurkovičovi (1868–1947).

Nabízí se otázka, zda vůbec a jak dobře se tito dva umělci, první z nich narozený na severu Moravy v Hukvaldech, druhý o 14 let později v Turé Lúce v Horních Uhrách, znali a zda se mohli v Luhačovicích setkat. Když jezdil Leoš Janáček do Luhačovic na konci 19. století, vídal se zde, jak dosvědčuje dochovaná fotografie, s dalším častým návštěvníkem lázní, architektovým otcem Jurajem Jurkovičem, který zde např. v roce 1886 pobýval se společností svého švagra Jozefa Miloslava Hurbana. O dekádu později se již skladatel bezesporu setkal s prací mladšího umělce na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Velký ohlas v brněnském okruhu získaly i Jurkovičovy stavby na radhošťských Pustevnách, které Janáček nejméně jednou navštívil, jak svědčí fotografická dopisnice, dochovaná v Janáčkově archivu. Průsečíkem životů obou umělců bylo Brno na přelomu století, kde oba žili, a společenství českých intelektuálů, umělců a živnostníků kolem ředitele Vesniných škol Františka Mareše. Právě Mareš pozval Dušana Jurkoviče do Brna a svěřil mu první brněnské architektonické zakázky po Pustevnách, vybavení internátu dívčí školy Vesna v Údolní ulici. František Mareš inicioval roku 1900 založení brněnského Klubu přátel umění, prvního spolku podporujícího růst českého umění na Moravě. Hned od počátku byly pod záštitou spolku pořádány výstavy, přednášky, besedy a hudební produkce. Zásluhu na jejich vysoké úrovni měli umělci v členské základně, jako Leoš Janáček a Dušan Jurkovič. Prvním místopředsedou spolku byl Robert Bartelmus, zadavatel další Jurkovičovy stavby, letního rodinného sídla na Rezku a budoucí Jurkovičův tchán, přičemž ředitel Vesny a předseda klubu Mareš zastal na Jurkovičově svatbě s Boženou Bartelmusovou roli svědka. Dušan Jurkovič byl hned v počátcích zvolen čestným členem Klubu přátel umění a v letech 1905 až 1907 působil jako agilní činovník klubového výboru, roku 1907 pracoval dokonce na jeho půdě společně s Leošem Janáčkem. Janáček spolupracoval s klubem od roku 1902, jeho členem se stal roku 1904 a v letech 1909 až 1911 byl po Marešovi zvolen jeho předsedou. Mimochodem ve funkci předsedy Klubu přátel umění vystřídal Janáčka MUDr. František Veselý, Marešův bratranec a blízký spolupracovník, bývalý ředitel luhačovických lázní. Právě v zázemí brněnského spolku vznikla o dekádu dříve iniciativa vytvořit letní moravské kulturní centrum v Luhačovicích a povolat k jejich modernizaci architekta Jurkoviče.

Když po několikaleté odmlce navštívil Janáček Luhačovice v srpnu 1903, hlavní část Jurkovičovy práce pro lázeňskou akciovou společnost byla již odvedena a architekt se zde během sezóny nevyskytoval. Při příjezdu do Luhačovic si skladatel zaznamenával do zápisníku první dojmy z Jurkovičem obnovených lázní ve formě nápěvků mluvy, které ještě téhož roku zveřejnil ve fejetonu Moje Luhačovice. Lázně v něm charakterizoval jako „krásné naše lázně luhačovské“. Ve fejetonu popisuje první setkání s Jurkovičovými stavbami, které během následujících let poznával blíže jako jejich věrný návštěvník, obyvatel a pacient – vilku Vlastimilu, Jestřabí, Inhalatorium, Vodoléčebný ústav se Slunečními lázněmi, Janův dům s minerálními lázněmi a hudební pavilon – „jakoby s nádherné kukaně Janova domu byli právě slétli a na kameni těsně se uhnízdili ti ptáci velikánoviči pavillonu hudebního. Křídla přiražena, oči vypoulené: tak naslouchají hudbě, která vysoko přes hlavy se jim tratí“. Vyjádřil i své přesvědčení o správnosti architektovy volby „barev jasných, pestrých, pohádkových, vhodných do tmavé zeleně luhačovských lesů.“ Stěží mohl architekt nalézt povolanějšího obhájce svých záměrů. Po postavení Slovenské búdy roku 1906 se mohl skladatel v Luhačovicích vídat s Jurkovičovými sestrami Annou a Emílií, jež búdu provozovaly, a s dalšími slovenskými přáteli při posezení nad skalickým vínem.

Na podzim 1906 navštívil Leoš Janáček v Brně-Žabovřeskách Jurkovičovu výstavu v jeho nově otevřené vlastní vile a koncem roku přizval architekta, který se tehdy intenzivně věnoval fotografování a měl již za sebou úspěšné vydání prvních sešitů fotografického díla Práce lidu našeho, k součinnosti v Pracovním výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku. Jurkovičovým úkolem bylo „zachytit obraz míst, okolí a vůbec přírody, kde se zpívá a tančí, zaměstnání lidu a studium jeho těla a pohybů.“ Společně s Janáčkem se architekt podílel na dvou terénních výzkumech, a coby zástupci pracovního výboru se oba zúčastnili konference v roce 1908, kde referovali o přípravě vydání písňových sbírek.

Kontakty obou umělců neustaly zcela ani po vzniku Československa a po přestěhování architektovy rodiny z Brna do Bratislavy. V roce 1922 využil zapálený sportovec a speleolog Dušan Jurkovič známosti s Janáčkem a z funkce předsedy komise pro zpřístupnění Demänovské jeskyně jej požádal o článek pro časopis Prúdy. V otištěném fejetonu Janáček barvitě popsal dojmy z návštěvy jeskyně v srpnu téhož roku: „V tesknou dálku šíří tma růžovou studánku jeskyň. Nebýt lkavých zpěvů, jak smutno by ti bylo, blízko věčnosti. Oč veselejší vy studánky, jež vidíte sluníčko.“

Společenské i pracovní setkávání obou umělců v Brně, v Luhačovicích i jinde je však pouze jednou rovinou propojení těchto osobností. Spojuje je zejména podobný osud, protože v době svého života museli často čelit nepochopení konzervativní části společnosti. Jejich umělecký odkaz, napájený mimo jiné pochopením hlubinných zdrojů lidové kultury a transformací jejích motivů do výsostného moderního uměleckého díla, je oceňován ponejvíce až desítky let po skončení jejich životní pouti.

Blanka Petráková

Božena se narodila v rodině Bartelmusových v Kuklenách u Hradce Králové. Z jejích šesti sester byly dvoje dvojčata, z dvojčat pocházela i Božena se sestrou Růženou. Bartelmusovy dcery Anna, Karla, Růžena, Božena, Vilemína a Marie získaly kvalitní vzdělání na brněnské dívčí škole Vesna. Jejich otec Ing. Robert Bartelmus byl český podnikatel, vynálezce, sokol a vlastenec. Roku 1887 se přestěhoval do Brna a založil se společníky Doubravou a Donátem elektrotechnický závod Bartelmus & spol., zaměřený na projektování a výrobu elektrických zařízení, první svého druhu na Moravě. V roce 1900 se Bartelmus spolu s dalšími představiteli české brněnské inteligence podílel na založení Klubu přátel umění. Když koncem 19. století byli společníci nuceni zredukovat kapitál podniku, Bartelmus si z vyplacené částky nechal postavit podle projektu Dušana Jurkoviče vilu na Rezku u Nového Města nad Metují. Při stavbě vily se architekt sblížil s podnikatelovou dcerou Boženou a po dokončení stavby v létě 1902 se spolu zasnoubili. Svatba se uskutečnila v Brně 7. ledna 1903, za svědky jim byli František Mareš a Josef Frič. Dušan Jurkovič byl od Boženky o 15 let starší. Po svatbě žili manželé v centru Brna, roku 1906 se přestěhovali do nové vily v Žabovřeskách. Narodili se jim tři synové Juraj, Ján a Pavel. Když v roce 1919 Dušan Jurkovič prodal vilu v Brně, rodina přesídlila do Bratislavy. Manžela přežila paní Božena o 18 let. V roce 1963 navštívila naposledy lázně Luhačovice.

Zajímavá byla rodinná historie ze strany Boženiny matky Marie Bartelmusové, rozené Fričové. Marie Fričová byla nejmladší z dvanácti dětí právníka a českého vlastence JUDr. Josefa Františka Friče. Její starší bratr Josef Václav Frič (1829–1890) byl básník, publicista a radikální politik, účastník revolučního dění 1848. Mezi její početné příbuzenstvo se řadí i cestovatel Alberto Vojtěch Frič (1882–1944), známý jako Lovec kaktusů.

František Veselý pocházel z Bystřice nad Pernštejnem. Po absolvování studií v Německém Brodě, Brně a Praze a po 6 letech povinné vojenské služby se usadil koncem 19. století jako lékař v Brně. Zde byl aktivním pracovníkem Národní Jednoty a stal se jedním z mluvčích české společnosti v okruhu brněnského Národního divadla a Vesniných škol. Jeho spolupracovníky byli například spisovatelé Josef Merhaut a bratři Mrštíkové, ředitel Vesny - Veselého bratranec František Mareš, Leoš Janáček, Joža Barvič i Dušan Jurkovič. V tomto prostředí vznikla myšlenka na vytvoření moravského kulturního centra, kde by se setkávali Češi a Slováci s představiteli dalších slovanských národů. Místo pro centrum nalezl F. Veselý v Luhačovicích a podařilo se mu prosadit vytvoření akciové společnosti pro obnovu lázní.

V archivu Městského muzea ve Veselého rodišti Bystřici nad Pernštejnem je vedle rozsáhlé korespondence F. Veselého z tohoto období, dokumentů a dalších životopisných materiálů uloženo také několik sešitů a složek, plných rukopisných poznámek a konceptů k dopisům, nekrologům, přednáškám a časopiseckým článkům, publikovaným i nepublikovaným. Tyto texty jsou dokladem toho, jak širokým okruhem témat a originálních myšlenek se zabýval člověk, známý především jako budovatel luhačovických lázní.

Spektrum balneologických problémů, které řešil, je úctyhodné. Kromě lékařských studií a rozborů z různých lázeňských míst v Čechách, na Slovensku i jinde v Evropě se zabýval sociální tematikou – například zamyšlení nad tím, jestli je lázeňská léčba pouze pro bohaté, nebo si ji mohou dovolit i méně majetní. Věnoval se opakovaně otázce postavení žen ve společnosti na počátku století, apeloval na zlepšení hygienických podmínek, stravování, oblékání a všednodenních zvyklostí života ve městě i na venkově, bojoval o zlepšení situace v armádě, vyjadřoval se k tématu rozluky církve od státu, k národohospodářským problémům, mezinárodním vztahům i otázce vzdělanosti českého národa. V době svého působení v lázních Bohdaneč napsal F. Veselý studii na téma lázně a ženy, která odráží jeho dodnes moderní nazírání na tzv. ženskou otázku. Kuriózní se naopak dnes může zdát jeho návrh nových metod názorného vyučování přírodopisu a anatomie přímo na jatkách při porážce.

Z historického hlediska unikátní jsou jeho postřehy z cesty do Paříže v roce 1910, zahrnující jak důkladný rozbor všech významných pařížských muzeí, tak popis pařížského života a pouličního ruchu na počátku 20. století: „… i v Paříži jsou zařízení a zvyky nám nepochopitelné, ba u nás nemožné. Tak hned ten pouliční ruch, ač jest tlumen výbornou dřevěnou dlažbou nebo asfaltem, mohl by býti mnohem menší, kdyby nebylo dovoleno pouličním prodavačům nejen vyvolávati, ale přímo řváti jména prodávaných novin, alb a průvodců kolemjdoucím přímo do uší. Rachotu kol neslyšíte, ale za to kočové omnibusů a nákladních vozů práskají bičem tak nehorázně, jako pasáci na návsi. Přimyslete si k tomu cinkot zvonků elektriky a zvonečků nákladních koní, hučení trubek automobilů a bicyklistů, pokřiky kočích na sebe a zdá se vám, že jste se ocitli ve vřavě válečné. Přejíti ulici na křižovatce jest uměním, osamělé dámy nebo chůvy s kočárky odváží se na druhý chodník jen pod záštitou ochotného strážníka. Tento při ohromném počtu křižujících se povozů určuje též, kterým směrem mají jezditi. Jakmile zvedne bílý roubík, nesmí více tímto směrem nikdo jeti, což se střídá dle rychlého nahromadění se povozů nových. Spěchá-li člověk, jest takové čekání na křižovatce po 5 až 10 minut věcí velmi nepříjemnou, ať sedíte v drožce, omnibusu nebo v automobilu. Přímému řádu jízdnímu lze děkovati, že přes ohromný počet vozů dopravních jsou srážky velmi řídké. Ba mnohdy musíte se smáti i diviti, jak pekařský učeň na kole s nůší rohlíků na zádech proplétá se mezi nastavenými povozy jako hádě a kouří přitom klidně ještě cigaretu. Hotové jonglérství…“

V Paříži vykonal F. Veselý několik návštěv. Mimo jiné vyhledal i adresu sochaře Augusta Rodina. Jeho velkolepá jízda po Moravě v květnu 1902 poněkud mediálně oslabila slavnostní otevření lázeňské sezony v Luhačovicích pod novou správou akciové společnosti a odlákala umělce a výtvarníky, které si přál F. Veselý přivítat v Luhačovicích do Hroznové Lhoty k Jožovi Úprkovi a do Hodonína. Na své návštěvě Paříže chtěl F. Veselý Rodinovi složit hold jménem jeho českých ctitelů. Nezastihl jej však v ateliéru, proto mu zanechal svoji vizitku. Rodin odpověděl srdečným dopisem, kde vyslovil politování, že nebyl zastižen a nemohl ukázat hostům svá nejnovější díla. Na rubové straně hotelového dopisního papíru Pensionu Sollar v Nice si F. Veselý zapsal své dojmy z dalších návštěv a z poznávání města: „Největší město pevniny evropské, touha četných čtenářů francouzských spisovatelů, město zimního pobytu bohatých Američanů, Angličanů i Rusů a Poláků. Dějiště největší revoluce, udavatelka nejnovější módy, útulek princů i ne princů, toužících po divoké zábavě. Město, podávající každému příchozímu vše, co hledá, ať vědu a umění, nebo módu a veselí. V Paříži možno meškati měsíce, aniž by člověk vyčerpal poklady různých museí, jestiť sem sneseno různými císaři a výpravami učenců tolik památek z celého světa a ze všech dob, jako nikde jinde. Vykopávky z Egypta, Syrie, Italie, sochy a obrazy všech věků a všech vynikajících škol, historické památky z dob revolucí i císařství, vše nakupeno tu v nesčetných sálech museí Louvru, Luxemburgu, Cluny, Trocadera atd. Přírodovědecké museum zdejší v Jardin de Plantes uchvátí nejen svou rozsáhlostí, ale i svou elegancí vystavených koster, zvířat, ptáků, obojživelníků i lidí všech ras a věků. Srovnávací přírodopis nelze nikde lépe studovati, jako tu. Než i pro lidi zajímající se věcmi náboženskými má Paříž báječnou studnici. Jest to museum pana Gumeta, jenž sám sehnal a skoupil ve všech dílech světa nejrůznější věci náboženských kultů všech národů a věků. Vše, čím si lidstvo Boha představovalo a čím se mu kdy klanělo, vše sneseno tam nejen s mravenčí pílí, ale i se vzácným vkusem a porozuměním. Tam možno studovati, jak jedna nauka povstávala z druhé, jak každý prorok bral z dřívějších názorů ty nejlepší a dle svého vznešenějšího či méně vznešeného nazírání to svým stoupencům upravoval. Pan Gumet – tolik asi pro Francouze, jako náš Vojta Náprstek pro nás, nemá jiného životního cíle… Všechna skoro musea jsou státní a všeobecně, totiž bezplatně přístupna. Volnost návštěvy jest tu tak veliká, že i děti bez průvodu lidí dospělých mají volný vstup a viděli jsme dva pařížské uličníky proháněti se v Louvru s hořícími cigaretami. Ti by mohli leckdy natropiti mnoho škody. Paříž má ještě jinou zvláštnost: Dům volné vědy, kde možno ve shromáždění učenců francouzských přednésti jakýkoliv nový názor a objev vědecký a podrobiti jej posudku přítomných učených posluchačů. Jako v dávné Alexandrii, tak i tu možno hlásati bez obavy sebe podivnější teorie a zjednávati jim přívržence.“

Po Veselého nuceném odchodu z Luhačovic, kde musel kvůli intrikám a nepochopení správní rady zanechat nedokončené dílo moderních moravských lázní, se z brněnského působiště přestěhoval se svojí manželkou Marií Calmou do pražského Karlína. V duchu tehdejších panslovanských představ si vytvořil silný vztah k Balkánu. Na konci 19. století sloužil jako vojenský lékař v Srbsku, v době balkánské války dobrovolně nastoupil jako lékař na tyfovém oddělení v Bělehradě. Za první světové války byl v Kroměříži pro své protiněmecké postoje vyloučen z armády a poté působil jako lázeňský lékař a ředitel v lázních Bohdaneč u Pardubic. Po vzniku Československa se stal inspektorem státních lázní na Slovensku a rok pracoval v lázních Sliač. Na sezonu 1922 se vrátil jako lázeňský lékař do Luhačovic. Byla to jeho poslední lázeňská sezona. Plánované správní rady lázeňské společnosti v únoru 1923, kde chtěl předložit nové podněty k rozvoji Luhačovic, se nedožil.

Blanka Petráková

Blanka Petráková

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Jurkovičův dům v Luhačovicích je dominantou Lázeňského náměstí a symbolem lázní. Současnou podobu získal tento lázeňský dům v roce 1902 a o sto let později v roce 2002 prošel rozsáhlou obnovou a modernizací. Minulost stavby je však mnohem delší a složitější. S trochou nadsázky by se dalo říci, že historie domu je historií jeho rekonstrukcí. Realizace návrhu architekta Dušana Samo Jurkoviče z roku 1902 totiž nebyla novostavbou, ale adaptací starších objektů.

Původní jednopatrový lázeňský dům v empírovém slohu vystavěl v Luhačovicích poblíž léčivých pramenů v roce 1822 moravský stavební mistr František  Vašíček pro zadavatele hraběte Jana Nepomuka Serényiho.1 Objekt byl nazván jménem zadavatele Janův dům a toto jméno si podržel až do poloviny 20. století. Hlavní lázeňská budova Janův dům byla jednopodlažní stavba zařízená pro ubytování hostů a podávání koupelí v minerální vodě. V jejím nádvoří byla v letech 1824–1825 vyhloubena hluboká studna, do níž byla svedena voda z několika pramenů. Po ohřátí se voda nalévala do van v koupelnách. Kromě balneologického zázemí s 24 koupelnami v přízemí bylo v prvním podlaží Janova domu umístěno 19 hostinských pokojů.2 Vedle nich dům skýtal jídelnu, velký sál, salony, domácí kapli a kuchyni. Obytná stavba měla klasicistní podobu s typickým sloupovým portikem. K lázeňskému domu, jenž byl průčelím směrovaný ke kolonádě, přiléhala strohá budova minerálních lázní druhé třídy s půdorysem ve tvaru písmene U, s 12 koupelnami nižší třídy, vybavená i kulečníkem a tělocvičnou.3 V roce 1885 provedl stavitel F. Růžička adaptaci Janova domu a postaral se mimo jiné o dvojnásobné navýšení kapacity koupelen v minerálních lázních jejich nadstavením o další podlaží.4

Architekt Dušan Jurkovič v roce 1902 propojil dvě starší samostatně stojící stavby, Janův dům a minerální lázně druhé třídy. Jejich spojením vznikl jeden rozlehlý objekt se dvěma čtvercovými dvory. Tento objekt architekt nadstavil pomocí lehkého hrázděného zdiva o druhé patro a podkroví. V místech spojení přiznal rozdílnou výšku původně oddělených budov. Výsledná stavba je pozoruhodná jak kombinací použitého materiálu, tak výrazným vnějším členěním a pestrou polychromií fasády i interiéru. Jurkovič zde vedle sebe originálním způsobem využil výtvarné prvky inspirované lidovým a secesní dekorativní motivy, zoomorfní a florální. Prvky modernizmu nese boční schodišťová věž s dřevěnou kostrou, vyzděnou skleněnými cihlami. Interiéru dominuje prostorná ústřední hala s otevřeným schodištěm. Přízemí sloužilo balneoprovozu vybavenému mosaznými vanami. V hrázděném druhém patře byly vystavěny pokoje s působivými trámovými stropy. V zázemí Janova domu byla současně zřízena strojovna s kotelnou, která dodávala parní topení a elektrický proud pro osvětlení celých lázní. Vysoký komín elektrárny s ozdobným zakončením dominoval pohledu na dům až do roku 1910, kdy byla na okraji města vybudována nová elektrárna a kotelna byla přesunuta k vodoléčebným lázním. Celkové vyznění stavby bylo ve své době označováno za pohádkově malebné. „Kdo zná tvrdou, kasárenskou skoro stavbu domu Janova a holé, nízké zdi sousední přístavby lázeňské, užasne nad zázračnou proměnou, která pod tužkou Jurkovičovou z nich byla vybájena. Na holé čtyři zdi Janova domu vykomponoval Jurkovič mohutnou architektonickou báseň, která svou rozlohou, členěním a překvapujícími podrobnostmi je jedinečným zjevem“, napsal s nadšením Alois Mrštík v časopise Moravská orlice.5

V prvních letech neměly lázně dostatek prostředků na kvalitní vybavení interiérů nových budov. Můžeme se o tom dočíst ve fejetonech v Moravské orlici z dubna 1903.6 Alois Mrštík zde kritizuje laciné kasárenské vybavení lázeňských pokojů, které bylo v naprostém nesouladu s architektovým záměrem. V následujících sezónách se podařilo Janův dům postupně vybavit stylovým nábytkem dle Jurkovičových návrhů tak, aby charakter a styl interiéru odpovídal vnější kráse.

Spolupráce s lázeňskou společností poskytla Jurkovičovi řadu zajímavých zkušeností a výzev, ale také obtíží, vzniklých finančními omezeními a tlakem na rychlou výstavbu. Pozemky byly od původního majitele lázní hraběte Serényiho vykoupeny na podzim 1901. Dušan Jurkovič strávil tři listopadové týdny v Luhačovicích nad přípravnými pracemi, zaměřováním a prvními studiemi. V lednu byl v Jurkovičově brněnské kanceláři dokončen projekt adaptace Janova domu. Lázeňské komisi byl projekt předložen 21. února 1902 a záhy se začaly na Lázeňském náměstí bourat některé starší stavby.7 Z prostoru náměstí byly odstraněny minerální lázně třetí třídy a Rodinný dům, jejichž vybouraný stavební materiál posloužil z velké části při výstavbě dalších objektů. Od poloviny května 1902 již byly v Janově domě zpřístupněny pacientům minerální lázně i část pokojů. Adaptace celého objektu byla dokončena v průběhu sezóny. V rychlém sledu byl do započetí sezóny ještě přestavěn kuchyňský dům na vilku Chaloupku s bytem správce, Jestřabský mlýn na vodoléčebné lázně propojené s říčními a slunečními lázněmi a postavena mlékárna. Před započetím sezóny 1903 realizoval architekt v Luhačovicích novostavbu vily Jestřabí, inhalatorium a hudební pavilon, hospodářský dvůr, přístavbu verandy první lázeňské restaurace a budovu druhé restaurace. Vznikla i soukromá stavba – Pospíšilova vila neboli Vlastimila v tzv. Pražské čtvrti přiléhající k lázním. Na jaře 1903 se Dušan Jurkovič zúčastnil architektonické soutěže na regulaci lázeňského středu, která však nebyla rozhodnuta. Tím skončila jeho soustavnější práce pro luhačovické lázně. V roce 1906 postavil ještě Slovenskou búdu pro skalické obchodní družstvo a o rok později soukromou vilu Valašku pro stavitele F. Nováka. Množství dalších projektů a plánů se neuskutečnilo a zůstalo jen v návrzích. Přesto bylo Jurkovičovo dílo pro Luhačovice zásadním přínosem. Jejich dnešní půvab a harmonie vychází především ze souboru jeho staveb. Vysoké měřítko nasazené Jurkovičem se již později nepodařilo nikomu překonat.

Po první světové válce se Dušan Jurkovič s rodinou přesunul z Brna do Bratislavy, jeho kontakty s Moravou a Čechami ale nebyly nikdy přerušeny. Koncem října 1947 se architekt s manželkou a švagrovou vypravil na cestu na Valašsko. Výbor Pohorské jednoty Radhošť jej pozval, aby si prohlédl zchátralé Pustevny a napomohl rozhodnout, jakým způsobem je zachránit pro budoucnost. Na zpáteční cestě ze Vsetína se zastavili i v Luhačovicích. Také stav lázeňských staveb byl již značně neutěšený. Jurkovič se pustil do plánů na jejich opravu, zůstaly však nedokončeny. Architekt zemřel uprostřed pilné práce 21. 12. 1947.8 Univerzita Komenského v Bratislavě udělila Jurkovičovi roku 1945 titul čestného doktora. V roce 1946 byl Dušan Samuel Jurkovič jmenován jako vůbec první architekt v Československu národním umělcem. Po jeho smrti v zimě 1947 vycházely v tisku obdivné články, oslavující architektovu osobnost a dílo. Počátkem roku 1948 byla jeho nejznámější stavba v Luhačovicích Janův dům přejmenována na Jurkovičův dům, brzy poté byly lázně zestátněny. V roce 1972 byl Jurkovičův dům zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek okresu Zlín.     

Obnovená lázeňská akciová společnost začala záhy po roce 1992 rekonstruovat a modernizovat zchátralé a zastaralé lázeňské objekty, mezi prvními přišla na řadu Jurkovičova Chaloupka. Koncem roku 2000 započaly práce na opravě a rekonstrukci stěžejního objektu lázní, Jurkovičova domu. Dům, stejně jako další Jurkovičovy stavby, budované kvůli nedostatku prostředků povětšině jako provizorium, během let dramaticky zchátral, byl znehodnocen necitlivými úpravami za použití nevhodných materiálů, původní vnitřní vybavení bylo zničeno, ztraceno anebo rozprodáno, topilo se jím v kotelnách.

Novodobá rekonstrukce nespočívala pouze ve zpevnění stavby a novém dispozičním uspořádání objektu, ale i v kompletním řešení jeho technické vybavenosti a zavedení nových funkcí, jako bazén a restaurace. To vše při zachování Jurkovičova výtvarného pojetí a co největšího množství původních truhlářských a dalších stylotvorných prvků, včetně jejich barevnosti.

Revitalizace domu si vynutila v první řadě stavebně-sanační a stabilizační práce. Bazén dostal podobu železobetonové konstrukce v izolační vaně. Vestavba bazénu a restaurace byla zastřešena skleněnými pyramidovými světlíky. Tesařské konstrukce jako krovy a stropy byly chemicky ošetřeny a k výměně některých dřevěných částí se přistoupilo jen v případě nenávratného poškození a v nutném rozsahu.9

Protože původní zařízení pokojů navržené Jurkovičem se v lázních nedochovalo, obrátili se autoři novodobé rekonstrukce na Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kterému se podařilo z Luhačovických domácností zachránit několik interiérových celků z vily Chaloupky a Jurkovičova domu, kromě židlí. Na základě těchto dochovaných souborů nábytku byly provedeny kopie typických jednodveřových skříní, nočních stolků a lůžek. Pro vybavení apartmánu byly zvoleny volné repliky křesílek, židlí a dalších typů nábytku. Návrhy vnitřního zařízení vytvořili architekti Petr Růžička a Miloš Zika z Ateliéru 2 PAAR. Dne 20. července 2002 byl zrekonstruovaný Jurkovičův dům slavnostně otevřen ve své obnovené kráse jako lázeňský čtyřhvězdičkový hotel s 80 lůžky v jednolůžkových a dvoulůžkových pokojích a s jedním apartmánem. Znovuotevření domu se přes vysokou technickou náročnost oprav podařilo načasovat přesně na sto let poté, co byl dům po adaptaci Dušanem Jurkovičem zpřístupněn lázeňským hostům. V roce 2003 byla rekonstrukce oceněna ve své kategorii v soutěži Stavba roku, pořádané Nadací pro rozvoj architektury a stavitelství.

Roku 2018 při přípravě projektu Náš architekt v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Muzeu luhačovického Zálesí a v Muzeu Dušana Samuela Jurkoviča v Brezové pod Bradlom v rámci programu přeshraniční spolupráce Interreg, započala užší součinnost muzea se Střední odbornou školou v Luhačovicích, oborem Design a zpracování dřeva. Pod vedením mistrů Luboše Kacálka a Rostislava Chvíly vytvořili studenti jako ročníkové a maturitní práce repliky sedacího nábytku podle originálů navržených architektem Jurkovičem.10 V roce 2019 spolupráce pokračovala a do projektu se zapojili další studenti. Protože do dnešní doby se téměř žádné kreslené podklady pro výrobu Jurkovičova sedacího nábytku nedochovaly, předcházela práci v dílnách řada exkurzí a podrobná dokumentace exponátů uložených v muzeích a soukromých sbírkách. Na základě exkurzí do lázeňských domů v Luhačovicích, Jurkovičovy vily a Vesny v Brně, Muzea umění v Olomouci a jeho detašovaných depozitářů v Kroměříži, depozitářů Muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, zámku ve Valašském Meziříčí Muzea regionu Valašsko a po zhlédnutí soukromých sbírek v Ostravě a Uherském Brodě se studentům podařilo důkladně zmapovat a ve školních dílnách vyrobit další typy sedacího nábytku. Tvarově náročné židle, stoličky a křesla vytvořené studenty podle vzorů navržených Jurkovičem původně pro vybavení Pusteven, zámečku v Molitorově, dívčího internátu brněnské Vesny, soukromých vil v Luhačovicích a v Příboře jsou nyní trvale vystaveny v nově vytvořeném Kabinetu Dušana S. Jurkoviče v luhačovickém muzeu. Žáci v rámci technologické dokumentace vypracovali podrobné výkresy všech vytvořených prototypů, jež jsou v elektronické podobě uchovány pro další využití. Kabinet Dušana S. Jurkoviče v luhačovickém muzeu nabízí zázemí pro badatelské centrum, které mapuje a shromažďuje dokumenty, fotografie, literaturu, trojrozměrné exponáty, studie a plány, týkající se architektovy tvorby pro Luhačovice. Součástí projektu je virtuální prohlídka nerealizovaných Jurkovičových plánů Lázní Luhačovic z roku 1903. Prohlídka je dostupná i na nových webových stránkách muzea.11

Poznámky:

1. František Vašíček (Wasitschek ) byl činný také v Lomnici, Lysicích a Černé Hoře.

2. Viz KolLmanN, Vítězslav; Zatloukal, Pavel: Moravské lázně v proměnách dvou staletí. Olomouc 1987, s. 71.

3. Šest koupelen bylo vyhrazeno pro židovské hosty.

4. Plány jsou uloženy ve sbírce Muzea umění v Olomouci.   

5. MRŠTÍK, Alois: Luhačovice I. In: Moravská Orlice, roč. 41, číslo 91, 22. 4. 1903, s. 1.

6. MRŠTÍK, Alois: Luhačovice I. In: Moravská Orlice, roč. 41, číslo 92, 23. 4. 1903, s. 2.

7. KolLmanN, Vítězslav; Zatloukal, Pavel: Moravské lázně v proměnách dvou staletí. Olomouc 1987, s. 71.

8. Horečka, František: Dušan Jurkovič a Valašsko. In: Naše Valašsko 1948, roč. XI, s. 144.

9. KOZÁNKOVÁ, Marta: Co se děje v Jurkovičově domě? In: Lázeňské listy Luhačovice, roč. V, č. 16, 4. října 2001, s. 2.

10.  Jména studentů SOŠ, kteří vyrobili repliky sedacího nábytku dle návrhů D. Jurkoviče: Jan Kacálek, Michal Matějčný, Alexandr Zdráhal, Matěj Helmich, Lukáš Kulkus, Dan Mišo, Lukáš Chovančík a Blanka Čechmanová.

11. http://muzeumluhacovice.cz/

Literatura:

Bořutová – Debnárová, Dana: Dušan Samo Jurkovič. Osobnosť a dielo Dušana Jurkoviča. Pallas, Bratislava 1993.

MRŠTÍK, Alois: Luhačovice I. In: Moravská Orlice, roč. 41, číslo 91, 22. 4. 1903, s.1–2.

MRŠTÍK, Alois: Luhačovice II. In: Moravská Orlice, roč. 41, číslo 92, 23. 4. 1903, s.1–2.

MRŠTÍK, Alois: Luhačovice III. In: Moravská Orlice, roč. 41, číslo 93, 24. 4. 1903, s. 1.

Horečka, František: Dušan Jurkovič a Valašsko. In: Naše Valašsko 1948, roč. XI, s. 141 – 146.

Horňáková, Ladislava; Mandysová, Hana: Dušan Jurkovič. Katalog výstavy. Pardubice 1988.

Horňáková, Ladislava: Lázně Luhačovice. In: Bořutová, D.; Zajková, A.; Dulla, M.: Dušan Jurkovič. Katalog výstavy. Bratislava 1993.

Horňáková, Ladislava – PETRÁKOVÁ, Blanka: Jurkovičovy Luhačovice. Sny a skutečnost. Luhačovice 2007.

KolLmanN, Vítězslav; Zatloukal, Pavel: Moravské lázně v proměnách dvou staletí. Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci – Oblastní galerie výtvarného umění Olomouc, Olomouc 1987.

Kotěra, Jan: Luhačovice. In: Volné směry 1904, VIII/3, s. 59–60. Praha.

KOZÁNKOVÁ, Marta: Co se děje v Jurkovičově domě? In: Lázeňské listy Luhačovice, roč. V, č. 16, 4. října 2001, s. 1–2.

KOZÁNKOVÁ, Marta: Co se děje v Jurkovičově domě? In: Lázeňské listy Luhačovice, roč. V, č. 17, 18. října 2001, s. 5.

Petráková, Blanka: František Veselý – budovatel moderních lázní v Luhačovicích. In: Acta Musealia, 2002/1, s. 95–102. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Zlín.

Petráková, Blanka: Jurkovičův dům – historie rekonstrukcí. Zvuk 2002, podzim–zima, s. 39–40. Zlín.  

Petráková, Blanka: Vzpomínky na Slováckou búdu. Zvuk 2006, léto, s. 54–57. Zlín.

PETRÁKOVÁ, Blanka: Dušan Jurkovič v Luhačovicích. In: Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, VIII, 2008/1–2, s. 102–113.

Rosenzweigová, A.: Z mých vzpomínek na národního umělce architekta Dr. h. c. Dušana Jurkoviče. In: Naše Valašsko 1948, roč. XI, s. 146–149.

Václavík, Antonín: Mé Luhačovice. In: Luhačovské listy. Lázeňský zpravodaj 1942, roč. XV, č. 8–9, s. 7–8.

Vydra, Josef: Brněnský Jurkovič. In: Malovaný kraj1947, roč. III, č. 2, s. 20–21.

Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2003.

ZATLOUKAL, Pavel.: Dušan Jurkovič byl geniální architekt. In: Lázeňské listy 2002, roč. VI, č. 14, 12. prosince 2002, str. 5.

Žákavec, František: Dílo Dušana Jurkoviče. Kus dějin československé architektury. Praha 1929.

PETRÁKOVÁ, Blanka: Dekor v díle Dušana Jurkoviče. In: Remeslo/Umenie/Dizajn, 3/2019.

Ilustrace:

Motiv ze skříně pro Občanskou Záložnu ve Vsetíně, 1896

Motiv ze skříně dívčího penzionátu Vesna v Brně, 1899

Motiv ze skříně dívčího penzionátu Vesna v Brně, 1899

Postel s čelem s motivem vějíře, Luhačovice. Foto V. Kříž 2017

Návrh příborníku pro jídelnu Libušín na Radhošti, 1897

Jednodveřová skříň z vybavení lázeňského domu v Luhačovicích.

Jurkovičův dům v Luhačovicích. Foto R. Červinka 2002. KGVU ve Zlíně

Vila Chaloupka v Luhačovicích. Foto R. Červinka 2002. KGVU ve Zlíně

Schodiště Jurkovičova domu v Luhačovicích. Foto J. Dostál 2015

Kopie křesílka ze zámku v Molitorově, MJVM ve Zlíně

Kopie židle z vybavení Pusteven na Radhošti, MJVM ve Zlíně

První světová válka 1914–1918 byla válkou zcela jiného druhu, než všechny války předchozí. Nebojovali v ní vyškolení profesionální vojáci, ale celé národy, jejichž cílem bylo demograficky porazit protivníka. Díky železnici nebylo obtížné přesunovat na různá bojiště obrovské množství lidí. Proto byly lidské ztráty mimořádně vysoké. Vyvstaly velmi naléhavé etické i politické otázky, jak naložit s těly padlých vojáků. Vlády bojujících států začaly tomuto tématu věnovat pozornost. Došly k rozhodnutí, každý padlý má být, pokud je to možné, identifikován a pohřben a zakládaly úřady odpovědné za nebožtíky. V roce 1915 začala být tato ujednání přiváděna do praxe také v Rakousko-Uhersku.

3. listopadu 1915 založilo Ministerstvo války ve Vídni Oddělení pro výstavbu válečných hrobů s rozsáhlými pravomocemi a zemskými výbory. Oddělení válečných hrobů a jeho výbory převzaly úkol identifikovat a zaregistrovat padlé, jejich těla exhumovat a na vybraném místě pohřbít. K úkolům oddělení také patřilo navrhování, stavba a utváření válečných hřbitovů. Tento úkol provádělo všude tam, kde bojovala rakouská armáda: v Srbsku, ve Volyni a Podolí na Ukrajině, na Piavě a v Haliči. Členem krakovského zemského oddělení se stal i Dušan Jurkovič.

Architekt Dušan Samuel Jurkovič (1868–1947) byl významný představitel evropské architektury. V letech 1902–1907 postavil v Luhačovicích 14 objektů, z nichž 8 doposud stojí. Luhačovicím se věnoval i v řadě nerealizovaných projektů a urbanistických plánů. Vytvořil syntézu modernistických prvků s tradičními motivy, která charakterizuje i dochované lázeňské stavby. Vedle Luhačovic, Pusteven na Radhošti, Křížové cesty na Hostýně, prací pro Brněnskou Vesnu, řady vilových staveb, sociálních projektů, monumentální a funerální architektury se Jurkovič věnoval adaptacím historických staveb, zejména zámků. Válečná léta mu nabídla příležitost realizovat  v rámci své vojenské služby 32 vojenských hřbitovů v oblasti Haliče (dnes na polském území). Jurkovič vytvořil romantické areály zakomponované do krajiny, pracoval s dřevem, kovem i kamenem. V uplynulých desetiletých došlo ke značnému zchátrání těchto památníků. V současné době se některé z hřbitovů postupně opravují v rámci grantu Evropské unie.

 „Roku 1915 na zimu zřídilo krakovské vojenské velitelství oddělení pro stavbu válečných hřbitovů a pomníků. Byla to pro nás architekty úloha nová. Sešli jsme se tam, když ne osobně, tak aspoň podle jména známí, Hans Mayr, Emil Ladewig, G. Ludvig, Rossmann a jiní, veskrze vídeňští architekti. Při rozdělování okresů nechtělo se nikomu do pohraničních Karpat a dal jsem si přidělit horský kraj od Gorlice přes Jaslo k Dukle. Po první svojí cestě tímto územím jsem byl potěšen svěřeným mi úkolem na pohraničních horách Slovenska, jejichž severní svahy spadají do Haliče, jižní do župy Šarišské. Nejzazší výběžek rusínského kraje v západní Haliči byl bohat neobyčejně krásnými dřevěnými kostely, jejichž největší část rakousko-uherská vojska spálila. Několik hřbitovů jsem připojil k roubeným ohradám těchto kostelíků. D. J.“

Scénář: Blanka Petráková

Výtvarné řešení: František Petrák

Výstava vznikla ve spolupráci se Spolkem architektů Slovenska

Historické dokumenty zapůjčil Slovenský národní archiv v Bratislavě

Citace pochází z článku D. Jurkoviče v časopisu Styl. (Jurkovič, Dušan: Vojenské hřbitovy válečné. Styl II(VII), 1921/22, č. 3–6, s. 23.)

Blanka Petráková: Pamětní kniha k 150. výročí narození architekta, Brezová pod Bradlom, 2018

Genius loci Luhačovic utváří především soubor lázeňských staveb architekta Dušana Jurkoviče z počátku 20. století. Období budování moderních luhačovických lázní bylo důležitou etapou v Jurkovičově životě. Spolu s přáteli z brněnského Klubu přátel umění byl spolutvůrcem myšlenky moderních slovanských lázní a realizátorem jejich jedinečné podoby. Podle jeho návrhů bylo v lázních realizováno 14 objektů. Práce pro lázeňskou akciovou společnost, započatá v roce 1902, zahrnovala v první řadě adaptaci empírového Janova domu,[1] přestavbu vily Chaloupky, adaptaci Jestřabského mlýna na Vodoléčebný ústav s přiléhajícím přírodním areálem Říčních a slunečních lázní a stavbu Mlékárny. Před zahájením lázeňské sezóny 1903 bylo postaveno Jestřabí, Inhalační pavilon, Hospodářský dvůr, veranda před I. lázeňskou restaurací, II. lázeňská restaurace a Hudební pavilon. V roce 1903 postavil ještě soukromou vilu Vlastimilu, následovala Slovenská búda v roce 1906 a o rok později vila Valaška. Z původních čtrnácti Jurkovičových realizací dnes v Luhačovicích stojí pouhých osm. Chybí stavby, které byly v průběhu dvacátých let nahrazeny většími objekty od jiných architektů, jež kapacitně odpovídaly vzrůstající návštěvnosti lázní, jako Inhalatorium a Mlékárna, ztraceny jsou interiérové úpravy bytu F. Veselého ve vile Lipové.[2] Na absenci odborné údržby doplatila II. lázeňská restaurace, zbouraná pro havarijní stav v roce 1969, podobný osud měl i Hospodářský dvůr. Cynická morálka divokého kapitalismu přispěla k zániku symbolu československé vzájemnosti – Jurkovičovy Slovenské búdy, která vyhořela v prosinci 2002.[3] Kromě komplexu Vodoléčebného ústavu s Říčními a slunečními lázněmi, jejichž rekonstrukce je v projektové přípravě, prošly v průběhu uplynulých tří desetiletí všechny stávající stavby důkladnou revitalizací.

Významnou kapitolu Jurkovičovy tvorby pro Luhačovice tvoří nerealizované projekty. V návrhu zůstaly mj. plány na výstavbu Léčebného domu, II. minerálních lázní, divadla, návrhy kolonád s pavilony pramenů, soukromé projekty Slovenského domu, Polenkovy kavárny a vily dr. Šamánka a především urbanistické projekty z let 1903 a 1913. Jeho regulační plány lázeňského středu se pak staly určujícími vodítky při dalším stavebním rozvoji lázní.

Dušan Jurkovič se jako architekt potýkal v Luhačovicích s řadou překážek, které však přináší většina architektonických zakázek. Z důvodu nedostatku financí byl architekt nucen některé stavby pojmout jako provizorium. Hned čtyři z hlavních lázeňských realizací nebyly novostavby, ale pouze přestavby starších budov, což však paradoxně ve výsledku spíše podpořilo jejich umělecký účinek. Velkorysejší rozvoj lázní v Jurkovičově stylu byl zmařen vlastně již v samém zárodku spolupráce s akciovou společností, bezprostředně před započetím teprve druhé lázeňské sezóny pod její správou. Na nátlak konzervativního křídla akcionářů, nepřejících směřování lázní vedených ředitelem Veselým, vypsala správní rada soutěž na úpravu lázeňského náměstí a s ním souvisejících budov.[4] Kromě Jurkoviče se soutěže zúčastnili architekti Karel Hugo Kepka a Rudolf Kříženecký. Komise se v Luhačovicích sešla 17. května 1903. Zasedali v ní předseda správní rady akciové společnosti Otto hrabě Serényi, ředitel lázní MUDr. František Veselý, ředitel české průmyslové vysoké školy v Brně vládní rada Vojtěch Dvořák, profesor české vysoké školy technické v Brně architekt Josef Bertl a profesor c. k. umělecko-průmyslové školy v Praze architekt Jan Kotěra. Z účasti se omluvili brněnský stavitel Antonín Tebich a architekt Josef Fanta, který již dříve rozporoval vypsání soutěže z důvodu úspěšného angažmá architekta Jurkoviče.[5] Příznivcem Jurkovičova řešení byl také Jan Kotěra. Ve svém posudku vyzdvihoval, že charakter staveb vychází z rázu krajiny, návrhy jsou proveditelné a také, že odpovídají finančním možnostem zadavatele. Z hlediska umělecké kvality vyhodnotil Jurkovičův projekt jednoznačně jako nejlepší a navrhoval, aby mu bylo zadáno jeho další propracování i provedení. Profesor Bertl naopak stranil bezvýhradně svému brněnskému kolegovi Kepkovi, zásadně zavrhoval Jurkoviče a jeho údajně „monotónní“ barevné ladění dosavadních staveb a kritizoval, že Jurkovič měl výhodu dobré znalosti Luhačovic.[6] Dvořák přes řadu drobných výhrad upřednostnil nakonec Jurkovičův plán. Výsledkem jednání byl rozpačitý závěr, že bez úprav nevyhovuje zadání žádný z projektů, a soutěž nebyla rozhodnuta.

Vzhledem k počtu nerealizovaných návrhů bývá čas od času slyšet názor, že v Luhačovicích bylo Jurkovičovi odepřeno více, než skutečně vzniklo. Prostřednictvím celkem čtrnácti realizovaných staveb, přes všechna finanční omezení, časový tlak a mnohá úskalí a nedorozumění, poskytly však Luhačovice mladému architektovi hlavně zpočátku mimořádnou zkušenost samostatného koncepčního řešení. Příležitosti zhmotnit sen brněnských iniciátorů a vytvořit první moderní české lázně a současně společenský a kulturní salon na Moravě, se chopil suverénně, s obdivuhodným elánem a invencí. Tím větším rozčarováním pak bylo, když bylo projektování lázní v Jurkovičově pojetí zmařeno. Vysvítá to i z architektova dopisu příteli a řediteli lázní Františku Veselému, datovaného 11. července 1903 a začínajícího slovy „Nedivte se mi prosím, nebudu-li se pro Luhačovice naprosto namáhat. Za těchto okolností, pokud pan předseda bude míti takové slovo, budu se hleděti pokud možno nejvíce emancipovat, abych moc ani do styků nepřišel…“ [7] V květnu 1903 tedy skončila Jurkovičova soustavnější práce pro lázeňskou akciovou společnost. Architekt se do Luhačovic nadále navracel za účelem provedení zakázek pro soukromé zadavatele, v duchu dlouhé rodinné tradice se zde setkával se přáteli, nevzdával se však ani pokusů uspět v dalších soutěžích vypisovaných akciovou společností, jako byl návrh lázeňského divadla, které pojal v podobě dřevěné letní arény, anebo náčrt minerálních lázní v roce 1908. Kromě návrhu na rozšíření Slovenské búdy byl posledním luhačovickým Jurkovičovým příspěvkem projekt haly a kolonády Vincentky z roku 1914, téměř oproštěný od dřívějších dekorativních prvků. Ještě předtím v roce 1913 vytvořil architekt další studii na výstavbu a regulaci lázeňského středu, která rozvinula návrh z jara 1903. V případě jejího uskutečnění mohl v Luhačovicích vzniknout unikátní lázeňský urbanistický celek, který v Evropě nemá obdoby. Podobně jako v roce 1903, ani žádný z nových soutěžních projektů však lázně nerealizovaly. Vizionářský význam Jurkovičova projektu potvrzuje fakt, že všechny následné úpravy lázeňského centra vycházely z jeho dispozic, včetně zaklenutí říčky Štávnice v délce náměstí.

Návrh na regulaci náměstí z roku 1903

V dubnu 1903 dokončil Dušan Jurkovič technický popis regulace lázeňského náměstí a jednotlivých žádaných objektů, jenž byl součástí dokumentace soutěžního návrhu.[8] Objasnil v něm své záměry na rozvoj lázní, přičemž zdůraznil některé body, vyplývající z důkladné znalosti lázeňského provozu. V první řadě požadoval, aby byla z náměstí odsunuta veškerá manipulace s minerální vodou a další činnosti, obtěžující lázeňské hosty. Skladiště vody a prázdných láhví navrhoval přeložit nad náměstí a propojit spojovací dráhou s plnírnou. Stará plnírna z roku 1851 měla zatím zůstat téměř nezměněna. Po vybourání hotelu a ředitelského domu plánoval na získaném prostranství postavit pouze administrativní budovu a hudební pavilon. Kolonádu Vincentky chtěl prodloužit až ke kapli, přičemž pavilon Vincentky měl vévodit soustavě dalších pavilonků. Lesní pramen Aloiska měl být sveden pod kolonádu, aby se hostům umožnilo pohodlné čerpání vod k pitné léčbě na jednom místě. Kromě vysazení několika pěstěných stromů navrhoval též upustit na náměstí od zahradnické výzdoby, která by omezovala shromažďování při koncertech a dalších příležitostech. Takto utvořené náměstí protnuté podélně potokem, měly spojovat čtyři mosty. Na loukách na úpatí Malé Kamenné zamýšlel zřídit lázeňský park. Dalším z důležitých bodů, kterými se Jurkovič zabýval v roce 1903, bylo vyřešení otázky veřejných toalet, která by vyvstala po zbourání lázeňského hotelu.

Léčebný dům Jurkovič koncipoval jako dominantu a společenské středisko celých lázní. Na kamenné podezdívce měla stát konstrukce ze dřeva, vyzděná skleněnými cihlami zn. Falkonier. Dům měl mít tři trakty a ústřední promenádní dvoranu, jež měla splňovat i funkci koncertního, divadelního, restauračního a tanečního sálu. K zadnímu traktu přiléhalo technické zázemí, sklípky, šatny, skladiště, ledovna a byt hostinského.

Pavilony pramenů navrhoval odlehčené, aby nezatěžovaly zemní podloží. Na dvojitém dubovém roštu měl stát kamenný sokl a na něm hrázděná konstrukce vyzděná skleněnými tvárnicemi, již završovaly stanové střechy. Lázeňská kolonáda měla plynout jako arkáda v délce 130 m při sedmi metrech světlé šířky. Zadní podélná stěna kolonády spočívala na vysoké kamenné terasní zdi a jednotlivé podpěry byly osazeny dekorativními plastikami labutí. Architekt v návrhu nezapomněl ani na detaily jako odvod vody, ventilace, obchůdky a květinová výzdoba.

Administrativní budova měla být umístěna tak, aby správa lázní měla co nejlepší přehled o dění na náměstí. Byla komponována velmi členitě a spojena s poštovním úřadem. Lomenicové štíty zdobily Jurkovičovy oblíbené motivy vějířů. Ve snaze nezatěžovat podloží s minerálními prameny pojal architekt stavbu v hrázděné konstrukci obložené korkem. Technický popis objasňuje postup práce s korkovými plotnami, které architekt rád využíval i později, například u své vlastní brněnské vily: „Hrazděné stěny opatří se zvenčí i ze vnitř korkovými, asfaltem impregnovanými deskami. Prostora mezi těmito deskami asi 20 cm silná, vyplní se řádně ucpaným mechem. Korkovice zamítají se z venčí cementovou, z vnitřku sádrovou omítkou...“[9]

Podélný obchodní dům ve stylu kryté tržnice Bazar, se měl opírat o terasovou zeď s motivem cimbuří na úpatí Velké Kamenné. Ve středním rizalitu budovy bylo umístěno schodiště vedoucí k zadnímu návrší s vyhlídkovým pavilonem. Na nárožích Bazaru byly zakomponovány cukrárna a vinárna, zastřešené prosklenými věžovitými polygony. Střední část Bazaru tvořila řada obchodů a tržních krámků. Architekt nezapomínal na potřeby návštěvníků, na opravdu podnětné kulturní zázemí, nabízející hostům co nejpestřejší služby a pohodlí. Vše v propojení s okolní přírodou vytvářelo organický celek lázeňského údolí.

Návrh na výstavbu lázeňského centra z roku 1913

Oproti regulačnímu plánu z roku 1903 se návrh na výstavbu lázeňského centra z roku 1913 nezaměřoval pouze na náměstí, ale řešil lázeňské území jako celek.[10] V nové koncepci musel Jurkovič akceptovat budovu Smetanova domu od architekta Emila Králíka, postaveného v roce 1909. Stejně jako o deset let dříve počítal s vybouráním starších budov uprostřed náměstí –  hotelu, ředitelství a starého Německého domu, na rozdíl od staršího návrhu však nekompromisně naplánoval i odstranění dalších nevyhovujících zastaralých staveb, které z úsporných důvodů v plánu z roku 1903, i když nerad, ponechával: Stolařský dům, Vincencův dům, Lékárenský dům a plnírnu minerální vody.[11] Vždyť nakonec právě jeho dokonalá znalost poměrů akciové společnosti, která jej přivedla v roce 1903 ke kompromisním řešením, se při soutěži obrátila proti němu. Velkoryse koncipovaný urbanistický plán z roku 1913 finanční omezení vůbec neřešil, ale zaměřil se na ideál, na vizi lázeňského celku, překonávající všechny dosud známé koncepce léčebných areálů. Tvarově, materiálově i barevně pestrý, přesto stylově jednoznačný koncept vychází z přírodního rámce a navazuje na dosavadní pojetí komorních solitérních vil, léčebných objektů, hotelů a pavilonů, volně rozesetých v parku podél toku říčky. Optickým středobodem tohoto plánu je Janův dům s minerálními lázněmi, od něj se podél osy řeky do obou stran rozvíjí kompozice nových staveb. Principem projektu je vytvoření otevřeného prostoru mezi svahy Velké a Malé Kamenné, získaného odstraněním starších budov a překlenutím řečiště Šťávnice. Propojením všech objektů kolonádami kopírujícími linii úpatí kopců nabízí Jurkovič možnost komfortního pohybu lázněmi i při nepříznivém počasí, přičemž volné plochy mezi stavbami vyplňuje parkovými úpravami a bazény. Technické provozy včetně plnírny a skladiště minerálky odsouvá z centra do svahu. Nezapomíná ani na tenisová hřiště, která z dosavadního umístění u vily s lékárnou přesunuje k Jestřabí. Podlouhlý obchodní Bazar v místech původní II. Lázeňské restaurace je spojený s poštovním úřadem. Dominantní lázeňskou stavbou zůstává, stejně jako v roce 1903, Léčebný dům, zajišťující hlavní kulturní a společenské funkce.[12]                                K plastičtějšímu poznání představ, jaké měl Dušan Jurkovič ohledně budoucnosti luhačovických lázní, napomáhají v posledních letech digitální technologie. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně přistoupilo ve dvou fázích k digitálnímu zpracování jeho nerealizovaných urbanistických a architektonických plánů. Vizualizace umožňují detailní pohled na urbanistickou koncepci lázeňského celku. Jedním z výstupů je virtuální prohlídka, propojující realizované stavby, zaniklé realizace a neuskutečněné Jurkovičovy plány z roku 1903 v Luhačovicích. Projekt je dalším krokem k vytvoření studijně-dokumentačního centra Dušana Jurkoviče v Muzeu luhačovického Zálesí.

Blanka Petráková, PhDr.

Blanka Petráková působí v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně jako etnografka a vedoucí pracoviště Muzea luhačovického Zálesí. V muzejní praxi se zaměřuje na lidovou výtvarnou kulturu a kulturní dějiny, věnuje se problematice lidového oděvu a luhačovického lázeňství. Lázeňstvím se zabývala např. v publikacích Jurkovičovy Luhačovice (s L. Horňákovou, 2007), Příběhy domů a vil (s L. Horňákovou, 2012), Příběhy krajiny a malířů Luhačovic (2013), Obrázky z lázní. Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka  (2017). V roce 2015 se podílela na zpracování tematických studií pro nominaci lázní Luhačovic do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

muzeum.luhacovice@seznam.cz

[1] Šlo o spojení starších budov Minerálních lázní a Janova domu do jednoho celku, roku 1948 přejmenováno na Jurkovičův dům. Více viz ŽÁKAVEC, František. Dílo Dušana Jurkoviče – kus dějin československé architektury. Praha : Vesmír, 1929 a BOŘUTOVÁ, Dana.  Architekt Dušan Samuel Jurkovič, Bratislava : SLOVART, 2009.

[2] Více viz PETRÁKOVÁ, Blanka. Dušan Jurkovič v Luhačovicích. In Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, VIII, 2008/1–2, s. 102–113.

[3] Podezření z pojistného podvodu se policii nepodařilo prokázat.

[4] Moravský zemský archiv Brno – fond Akciová společnost lázní luhačovských, sign. H 519 II, kart. 1, invent. č. 4, Protokoly 1903.

[5] ŽÁKAVEC 1929, s. 124.

[6] Bertl dále kritizuje, že Jurkovič měl výhodu dobré znalosti Luhačovic. Podle Bertla, kdyby měl Kepka takovouto výhodu, jeho návrh by určitě vyhrál. MZA Brno – fond Akciová společnost lázní luhačovských, sign. H 519 II, kart. 1, invent. č. 4, Protokoly 1903.

[7] Celé znění dopisu viz PETRÁKOVÁ, Blanka. Dušan Jurkovič v Luhačovicích.  In Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, VIII, 2008/1–2, s. 102–113.

[8] MZA Brno – fond Akciová společnost lázní luhačovských, sign. H 519 II, kart. 1, invent. č. 1, Technický popis 1903.

[9] MZA Brno – fond Akciová společnost lázní luhačovských, sign. H 519 II, kart. 1, invent. č. 1, Technický popis 1903.

[10] ŽÁKAVEC 1929, s. 139 – 140.

[11] Na základě Jurkovičových propozic byly starší stavby později odstraněny, stará plnírna byla zbourána před výstavbou nové kolonády v roce 1947, ostatní jmenované stavby až roku 1969.

[12] MZA Brno – fond Akciová společnost lázní luhačovských, sign. H 519 II, kart. 5, invent. č. 6, Řešení kolonády 1913.

PETRÁKOVÁ, B., 2008: DUŠAN JURKOVIČ V LUHAČOVICÍCH. In Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, VIII, 2008/1–2, s. 102–113

Architekt Dušan Jurkovič patří k významným osobnostem evropské moderní architektury první poloviny 20. století. Důležitou etapou v Jurkovičově životě bylo období budování moderních luhačovických lázní v prvních letech 20. století. Byl spolutvůrcem myšlenky moderních slovanských lázní a realizátorem jejich jedinečné podoby. Komplex Jurkovičových staveb v Luhačovicích zkultivoval lázeňské centrum a vytvořil neopakovatelnou atmosféru. Nerealizované návrhy a především regulační plány lázeňského středu se staly určujícími vodítky při dalším stavebním rozvoji lázní. Vztahy Jurkovičovy rodiny k Luhačovicím byly vždy vřelé a aktivní a zdaleka nezačaly ani neskončily se zdejším působením Dušana Jurkoviče jako architekta. Díky písemným sdělením na souboru místopisných pohlednic, z nichž některé byly získány do sbírky muzea roku 2007 darem od vnuček Dušana Jurkoviče, Táni a Evy Jurkovičovy a Kataríny Salayové, se dozvídáme podrobnosti o průběhu Jurkovičových pobytů v Luhačovicích i o dalších osudech Jurkovičovy rodiny.

     Jurkovičův děd, učitel a notář Samuel Jurkovič (1796 – 1873) působil v Novém Městě nad Váhom a v Sobotišti. Roku 1845 založil první svépomocné rolnické družstvo, Spolok gazdovský v Sobotišti. Stal se tak průkopníkem družstevnictví v celé střední Evropě (HORVÁTOVÁ, 1994, s. 6). Samuelova dcera Emília (1830 – 1894), matka Dušana Jurkoviče, spojila svůj život s notářem Jurajem Jurkovičem. Měli sedm dětí: Emílii, provdanou za Michala Boora, Annu, Miloslava, Vladimíra, Dušana, Ladislava a Boženu, provdanou za Ladislava Boora. Juraj Jurkovič (1827 – 1903), otec Dušana Jurkoviče, byl obecním notářem v Turé Lúce u Myjavy a později v Brezové pod Bradlom, kde mladý Dušan vyrůstal. Juraj Jurkovič patřil k významným slovenským kulturním a osvětovým pracovníkům. Pěstoval u svých potomků lásku ke Slovensku a jeho tradicím a za značných osobních obětí všem poskytnul přiměřené vzdělání. Do rozvětveného rodu Jurkovičů patří mimo jiné i Jozef Miloslav Hurban a jeho syn, básník Svetozár Hurban Vajanský a evangelický farář a spisovatel Vladimír Roy. Přátelsky i pokrevně byla rodina provázána s dalšími slovenskými osobnostmi a rodinami, zapojenými v národním hnutí poloviny 19. století 1). Přátelské pouto ji spojovalo po několik generací i s rodinou Blahových ze Skalice. Kanovník Pavel Blaho se pravidelně setkával se svým přítelem Jurajem Jurkovičem, Dušanovým otcem, v luhačovických lázních po celou druhou polovinu 19. století. Jeho synovec MUDr. Pavel Blaho (1867 – 1927), lékař a politik,  založil mj. roku 1897 ve Skalici družstvo, které obchodovalo s místním vínem.  Pro skalické obchodní družstvo postavil roku 1906 Jurkovič v Luhačovicích Slovenskou búdu.

     Slovenský architekt Dušan Samuel Jurkovič (1868 - 1947) se narodil v Turé Lúce u Myjavy. Navštěvoval evangelickou církevní školu v Brezové pod Bradlom, maďarskou měšťanskou školu v Šamoríně a nižší gymnázium v Šoproni. V letech 1884 – 1889 studoval stavitelství na Státní škole uměleckých řemesel ve Vídni a poté nastoupil do praxe. V devadesátých letech devatenáctého století působil ve Vsetíně u stavitele Michala Urbánka. Pro jeho další tvorbu byla důležitá účast na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. V rámci příprav na výstavu se v terénu důkladně seznámil s lidovou architekturou a s tradičními konstrukčními postupy, tesařskými i stolařskými. Tyto znalosti využil ve své první větší samostatné zakázce při realizaci souboru Pusteven na Radhošti. Roku 1899 se přesunul do Brna, kde se zapojil do českého kulturního a společenského života. V okruhu Klubu přátel umění vznikla myšlenka na vytvoření slovanského kulturního střediska v některých z moravských lázní. Přes jistou zaostalost a špatnou dostupnost byly vytipovány lázně Luhačovice a brněnský lékař MUDr. František Veselý začal usilovně připravovat vytvoření české akciové společnosti, která by lázně odkoupila od dosavadního majitele.

     Na první valné hromadě nově založené akciové společnosti v Brně v únoru 1902 byl MUDr. František Veselý zvolen ředitelem lázní Luhačovic. Jeho cílem bylo vybudovat v Luhačovicích moderní lázně jako centrum společenského a kulturního života na Moravě. Ve vedení lázní setrval do roku 1909. Dušana Jurkoviče si zvolil jako hlavního architekta.

     Příprava na první lázeňskou sezónu byla pro architekta Jurkoviče poznamenána velkým časovým tlakem. Teprve na podzim 1901 byly od hraběte Serényiho vykoupeny pozemky. Ve stejné době začal Jurkovič pracovat na tématu slovanských lázní. Tři listopadové týdny strávil v Luhačovicích nad přípravnými pracemi, měřením a studiemi. V lednu se začalo na lázeňském náměstí bourat. Jako první byl zbourán Rodinný dům, následovaly minerální lázně. V březnu se začalo s adaptací Janova (dnes Jurkovičova) domu. V květnu 1902 byla zahájena první lázeňská sezóna v nových lázeňských budovách. První fáze výstavby převážně spočívala v adaptacích stávajících staveb (kromě Janova domu byla v první fázi přestavěna Chaloupka a Vodoléčebný ústav, postavena Mlékárna a Říční lázně).

     Svědectví o tom, jak probíhaly pobyty třiatřicetiletého architekta v Luhačovicích v době přípravných prací a na počátku výstavby moderních lázní, dokládají stručné vzkazy na pohlednicích, jež Dušan Jurkovič zasílal do Brna své snoubence Boženě Bartelmusové. Za pozornost stojí zajisté i bezchybná čeština těchto stručných sdělení, kterou Jurkovič získal během mnohaletého pracovního pobytu ve Vsetíně. S Boženou Bartelmusovou se Jurkovič sblížil při stavbě letoviska na Rezku pro továrníka Roberta Bartelmuse2) v letech 1900 – 1901 a roku 1903 se s ní oženil. Letní vila na Rezku byla jednou z prvních architektových realizací vil s ústřední halou, zde nazývanou „Biela jizba“, která plnila současně několik funkcí, především však funkci společenskou. Fotografie vily na Rezku byly publikovány v mnoha zahraničních odborných časopisech. Její úspěch otevřel architektovi možnosti dalších zakázek na rodinné vily pro soukromé zadavatele.

     Místopisné pohlednice ve sbírce Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně odesílané Dušanem Jurkovičem z Luhačovic, dokreslují okolnosti architektova pobytu v Luhačovicích: „13. 11. 1901. POHLED NA LÁZNĚ LUHAČOVICE ZE SEVERNÍ STRANY. Na Sibiři to asi jinak nevypadá. Posud jsem odnikud žádné zprávy nedostal… x  - můj byt. Zítra pracuji v objektu práporcem poznačeném…DJ.“ Z této stručné zprávy pod obrázkem na dopisnici se dozvídáme, že v listopadu 1901 byl Jurkovič ubytován v prvním lázeňském hotelu, v patře s výhledem na hraběcí kravín. Podle poznámky o Sibiři usuzujeme na opuštěnost hraběcích lázní mimo sezonu i na jejich současníky kritizovanou zchátralost a „kasárenský“ charakter před Jurkovičovými přestavbami. Pohled na lázně ze severu patří k méně typickým úhlům pohledu. Za podlouhlou budovou prvního lázeňského hotelu, který zmizel z náměstí až druhé světové válce, se rýsuje střecha dřevěného Zámečku a Staroněmeckého domu. Dobře viditelné jsou též jednopodlažní haly minerálních lázní III. a II. třídy, z nichž první byly počátkem roku 1902 zbourány a druhé vestavěny do celku Janova domu. Objekt, který Jurkovič označil praporkem, byl kuchyňský dům nad Myslivnou, jehož přestavbu připravoval. Bývalý kuchyňský dům z roku 1851 přestavěl Jurkovič na malou obytnou vilku pro správce lázní Cyrila Holubyho, který do Luhačovic přišel také z brněnského okruhu jako opora a přítel Veselého i Jurkoviče. Vilka dostala název Chaloupka a kromě správcova bytu zde bylo několik pokojů k sezónnímu ubytování osobností československého kulturního života.

     „16. 11. 1901. POZDRAV Z LUHAČOVIC. CELKOVÝ POHLED NA OBVOD LÁZEŇSKÝ. Uh. Brod nádraží. Jedu na neděli do Skalice. Byl jsem již unaven a chci se na jeden den z toho všeho vytrhnout. Prší neustále. Doporučení všem, Váš DJ.“ Jde o další méně typický pohled na část obce s vytvářející se linií hlavních ulic vedoucích od lázní směrem k zámku, dnešní ulice Veselého a Masarykovy. Jurkovič pohlednici odeslal z Uherského Brodu, kde na nádraží čekal na spojení do uherské Skalice. Zde navštěvoval své sestry Emílii Boorovou a Annu Jurkovičovou.

     Další nedatovaná pohlednice z roku 1901 zobrazuje pohled na ostrůvek s altánem uprostřed jezírka u pramene Janovky. Ostrůvek byl s břehem spojený dřevěným mostem a celek tvořil malebnou scenérii s kolonádou Janovky v místech dnešního Inhalatoria, kde Janův pramen vyvěrá. Pod pramenem Janovka v parku vytvářel zbytek starého řečiště Horní Olšavy (regulované roku 1855) umělé jezírko, kterým protékala přebytečná voda z Vincentky a Amandky. Tím se udržovala voda v jezírku čerstvá. Byl zde cítit jod a pobývání poblíž hladiny a vdechování uhličitých výparů bylo na konci 19. století součástí léčby. Na dně vyvěralo několik silných pramenů, které vytvářely ve vodě proudy a velké bubliny. Voda měla špinavě hnědou barvu a na hladině se vytvářely bronzově zabarvené sraženiny. Roku 1908 bylo jezírko kvůli zápachu zasypáno. Na místě staré prkenné kolonády byla v roce 1911 postavena nová kloktárna. Zřídlo bylo nově zachyceno a tryskala z něj voda do ploché mísy. Ve zvláštním výklenku stála socha Hygieny uprostřed květinové výzdoby. Až do stavby nového Inhalatoria dotvářela kolonáda Janovky kolorit lázeňského středu. „LÁZNĚ LUHAČOVICE. OSTRŮVEK U STUDNĚ JANOVKY. Děkuji za lístek. Zásilku obdržíš. Odešla ranní poštou i s dopisem. Snad odjedu zítra na okamžik do Lhoty k Uprkovi. Tvůj… DJ, Pozdrav všem!“  Přátelské vztahy Dušana Jurkoviče s Jožou Uprkou se datují již od doby Národopisné výstavy Českoslovanské. Setkávali se také v Brně v Klubu přátel umění, ve společenském okruhu Františka Mareše (bratrance MUDr. Františka Veselého), ředitele Vesniných školy, od nějž oba získali zakázky. Pro Uprku postavil Jurkovič roku 1904 v Hroznové Lhotě atelier.

     Ze vzkazu na pohlednici z 5. dubna 1902, odeslané z Kunovic, se dozvídáme, že Jurkovič odjížděl někdy uprostřed práce přespat k přátelům do Uherského Hradiště. Dopisnice s dlouhou adresou zachycuje pohled na vilky Lipová a Růžová, postavené stavitelem Václavem Pirchanem v místech bývalého Slanovodského mlýna v letech 1883 až 1884. Alpský (také švýcarský či tyrolský) styl přestavby určoval podobu lázní koncem 19. století. Odpovídá stylu soudobých staveb v německém vlastnictví v západočeských lázních, těžících stylotvorné prvky z folklorních předobrazů alpského podhůří. V letech 1902 – 1909 sloužila vilka Lipová jako byt ředitele lázní MUDr. Františka Veselého. Roku 1943 byla přetvořena v muzeum se stálou expozicí národopisu luhačovického Zálesí, vytvořenou Antonínem Václavíkem. Po obměně stálé expozice v polovině šedesátých let zde muzeum sídlilo až do roku 2005. Vila Růžová je ukázkovým příkladem alpského stylu. Je pro něj charakteristické využití dřevěných řezbovaných prvků na fasádě. Průčelí stavby dominuje, stejně jako u sousední vily Lipová, předsunutá konstrukce dřevěného balkonu. Sloužila převážně k ubytování lázeňských hostů a zaměstnanců.       

     Dopisnice ze srpna 1902, kdy vrcholila první sezóna v nově budovaných lázních, zachycuje pohled na Janův dům ze stráně nad kolonádou. Za povšimnutí stojí existence vysokého komína ve dvoře Janova domu, odstraněného roku 1909. „23. 8. 1902. LÁZNĚ LUHAČOVICE. Vše odjíždí. Za chvíli bude absolutní klid a pokoj. Mrštíci zítra v neděli ráno. Dnes jsem u Veselých na večeři. Děkuji za dopis. Byl bych psal hned, ale stěhuji se s kancelářem do Růžové vily. Tak budu mít místa a pohodlí dost. Obšírný dopis pošlu zítra večer. Mám mnoho pošty. Jinak se mám dobře a pustil jsem se do studené vody. Potřebuji okamžité otužení…“  Písemné sdělení na této dopisnici s dlouhou adresou vystihuje horečný stav, ve kterém se budovatelé lázní v průběhu první sezóny nacházeli. Vyvažovala jej přátelská atmosféra a společenské dění v lázních, kde se střídaly osobnosti moravského kulturního života. Bratři Mrštíkové, členové brněnského Klubu přátel umění, spolutvůrci myšlenky přenesení moravského kulturního centra do Luhačovic a obhájci Jurkovičových i Veselého zásluh za rozvoj Luhačovic, patřili k mnohým návštěvníkům, jež hlásali slávu probuzených lázní jak v tisku, tak v ústním podání.

     „10. října 1902. POZDRAV Z LUHAČOVIC. Konečně doma. Cesta trvala hrozně dlouho. Pan řed. v Brně na nádraží nepřišel. Tedy neměl asi nic důležitého. Počasí je zas pěkné, ani vůbec nepršelo, mohu tedy i venku nerušeně pracovat. Otec už se v Brně nezastavil. Pak vše opatří. Domluvili jsme to. Pozdrav všem, Tobě i mamince. Pospěš si prosím s dopisem, zatím s Bohem…“ Na dopisnici s dlouhou adresou na jedné straně a s pohledem na vodoléčbu přes kmeny stromů, datované na podzim 1902, je nápis VodoléčebnÍ ústav a plAvárna pod Jestřabí, opravený Jurkovičovou rukou na „ plovárna“ a „v Jestřabí“. Pohlednice ukazuje říční lázně se vstupní bránou a v popředí mezi stromy část jedné z původních přilehlých budov Jestřabského mlýna z roku 1712, na jehož základech byl vodoléčebný ústav přebudován.

         Závěr první lázeňské sezóny pod správou Akciové společnosti lázní Luhačovských a ředitele MUDr. Františka Veselého byl pro Jurkoviče stejně intenzivní, jako její počátek i průběh. Pro následující sezónu připravoval výstavbu dalších šesti lázeňských objektů (Jestřabí, Inhalatorium, veranda I. lázeňské restaurace, II. lázeňská restaurace, Hudební pavilon, hospodářský dvůr) a soukromé vily Vlastimily. Pohlednice VodoléčebnÍ ústav a plAvárna pod Jestřabí ze září 1902 zobrazuje čelní pohled na Vodoléčebný ústav, vpravo se vstupem do říčních lázní. „11. 9. 1902. Dnes uzavřeli jsme kup s hrab(ětem) Šeréním. Pozemek tedy máme. Mimo to koupil Dr. Šamánek 3) též pozemek a načrtnul jsem mu skicu půdorysu villy. Chce mít též „bielu jizbu“. Vcelku stavba asi 2krát tak veliká jako Rezek. Tak mám práce až mi hlava brní. Konečně kupování u konce. Dr. Šamánek odjel a budu klidněj pracovat… Těším se na dopis, který ráno obdržím… Opět jsme jeden pokoj pro pana ředitele dodělali. Schází pouze malá verandička a pak má všechno… To je tu práce a starostí…“  Jurkovič se v písemném sdělení na pohlednici zmiňuje o tom, že dokončuje byt pro ředitele lázní Veselého. Šlo o byt ve vilce Lipová. Bohužel neznáme zatím ani žádné návrhy, ani fotografie interiéru z období, kdy zde F. Veselý pobýval (1902 – 1909), ze kterých bychom mohli získat představu o rozsahu Jurkovičovy práce. Zakoupený pozemek, o kterém Jurkovič píše, je pravděpodobně pozemek na okraji Pražské čtvrti. Na tomto místě vyrostly soukromé vily, roku 1903 Vlastimila a o čtyři léta později Valaška. Obě vily realizoval vizovický stavitel František Novák. Vlastimila, proslavená mimo jiné častými pobyty Leoše Janáčka, patřila lázeňskému topiči a maséru Františku Pospíšilovi. Valašku vystavěl stavitel Novák pro svoji rodinu. Roku 1906 odkoupil Dušan Jurkovič spolu s Františkem Novákem pozemek na svahu Malé Kamenné nad Jestřabím, na kterém vybudoval Slovenskou búdu pro Skalické obchodní družstvo. Vila pro doktora Šamánka nebyla nakonec zrealizována. Podle skicy z roku 1903 se řadila k typu vil s ústřední halou a jak Jurkovič poznamenává na dopisnici, Václav Šamánek projevil zájem o „bílou jizbu“ podobnou jizbě v Bartelmusově letovisku na Rezku.

     Od poloviny května 1902 již byl obnovený Janův dům částečně zpřístupněn návštěvníkům, stejně jako Chaloupka, Vodoléčebný ústav a Mlékárna.

Pro zajímavost uvádíme výňatek ze školní kroniky v Luhačovicích, kde přelomové události v lázních ve školním roce 1901 – 1902 popsal správce a kronikář školy Jan Veselý: „... veliký převrat se zde stal ve zdejších lázních. Majitel zdejších lázní, hrabě Otto Serenyi, prodal zdejší lázně akciové společnosti, která se podnětem Dra Veselého 4), lékaře v Brně utvořila… V únoru 1902 došlo k ustavující schůzi v Brně a lázně koupeny.  Za předsedu byl zvolen hrabě Otto Serenyi a za ředitele lázní Dr. Veselý. Činnost v lázních hned na to započala. Napřed zbourán a odklizen tak zvaný „Rodinný dům“. V domě tom bydlela snad hraběcí rodina po čas lázeňské saisony hned při založení lázní, jindy bydlela v zámku v dědině. Na místě zbořeného tohoto domu jest zřízen květinový park a má tam státi hudební pavilon. Při bourání tohoto domu našel jeden dělník pod trámem u komína balíček starých bankovek 10 zlatých (=20 Korun nových) asi 75 kusů z roku 18 (?). Praví se, že peníze byly ukradeny a tam schovány a člověk  onen, na něhož podezření bylo, byl zatčen a v žaláři se oběsil.

     V březnu t. r. (1902) počalo (se) s přestavbou takzvaného „Janova domu“, v němž zřízeny v přízemí lázně I. tř. Lázně II. tř.  zůstaly v témže domě a lázně III. tř. rozbourány a na místě tom zřízeno kus květinového parku. V témže domě zřízena elektrárna a osvětlení elektrické po zbylých lázních.

     Z panského mlýna „na Jestřabí“ zřízeny chladné a parní lázně, sprchy, pak veliký basain na koupání v říční vodě. Při přestavbě „Janova domu“, který se má snad nyní jmenovati „Marianský“ dle obrazu p. Marie namalovaného 5), zastavili dělníci práci, žádajíce větší mzdu. Pro pobuřování byli dva dělníci zatknuti a druhého dne pracovali ostatní dále. Tohoto roku byla vystavěna také mlékárna, kde nemocní dostali koupiti mléko, kýšku, podmáslí, smetanu, máslo a různé sýry, které dodávala mlékárna v Bojkovicích. Počet hostů stoupnul proti minulému roku ze 1700 na 2000...“ 

     Následující lázeňská sezóna 1903 potvrdila potenciál myšlenky vytvoření uměleckého salonu slovanských národů v Luhačovicích. Společenský ruch ještě vzrostl a návštěvníci z Čech, Moravy i Slovenska prožívali radostné chvíle v jedinečném prostředí Jurkovičových lázeňských staveb. Dokládají to i písemná sdělení na dalších dvou dopisnicích ze srpna 1903, uložených ve sbírce zlínského muzea, obě adresované architektově neprovdané sestře Anně Jurkovičové do Skalice. „Bývame v Janovém dome v troch izbách s dvoma dámami. Všetko je preplnené. Včera tu bol Samo, Úprky a Lehotský. Pá, Luba. Jan Novák, P. Blaho, Holuby, Marie Mošteková, D. Panklová.“ Od sezóny 1903 se stal lázeňským lékařem také Pavel Blaho ze Skalice. Jeho podpis se objevuje na obou zmiňovaných pohlednicích. Na následující dopisnici se zvěčnil i rodák ze Šlapanic, slavný malíř české krajiny Alois Kalvoda, spolu s bratry Uprkovými, Muchou, Jaroňkem, Lolkem a dalšími výtvarníky jeden ze zakladatelů Domu umělců v Hodoníně: „Velectěná Slečna Anna Jurkovičová,

Uh. Skalica, Uhry, 1/8/03. Všeci sa ptajů! Sů tu Valaši s muzikou, tancujeme. Markovická je chorá. Nechce se mně odtud, zdraví Vás Alois Kalvoda, Joža Mikesková, Holuby, Blaho, Alena Veselovská.“

     První dvě sezóny pod správou akciové společnosti byly jednoznačným úspěchem. Rozlet budovatelů byl však záhy zabrzděn nevybíravými útoky konkurentů a nepochopením správní rady. Postavení ředitele lázní Františka Veselého bylo problematizováno a záminkou se stala Jurkovičova role v další výstavbě lázní. Již během roku 1903, po skončení druhé fáze výstavby, podlehlo vedení společnosti nátlaku některých akcionářů  a odebralo Jurkovičovi mandát pro další projektování lázní. Byla vypsána soutěž na úpravu lázeňského středu, do které vedení přizvalo kromě Jurkoviče ještě architekty K. H. Kepku a R. Kříženeckého. Soutěž však nakonec nebyla rozhodnuta a projekty se neuskutečnily.

     Na podporu úsilí Jurkoviče a Veselého  v Luhačovicích a jejich  představ o budoucím vzhledu lázní se v moravském tisku pochvalně vyjadřoval vedle Josefa Merhauta i Alois Mrštík, Josef Kuffner v Národních listech a mnozí další. Přes kladný ohlas a stále rostoucí zájem hostů o Luhačovice, postavila se správní a dozorčí rada proti dalším investičním akcím v lázních. Pod tlakem loby architektů kolem brněnské techniky, kterým Jurkovičovo postavení v Luhačovicích bránilo v získávání vlastních zakázek, se jí podařilo zmařit další projektování lázní v jednotném Jurkovičově stylu. Následkem toho se v korespondenci F. Veselého objevil dopis, datovaný 11. července 1903, který byl předzvěstí ukončení spolupráce Dušana Jurkoviče s akciovou společností. Dopis je uložen ve Veselého pozůstalosti v Městském muzeu v Bystřici nad Pernštejnem, jeho rodišti. Jurkovič se v dopise zabýval běžnými provozními problémy a stavebním úpravami v lázních, mimo to však vyjádřil i záměr odejít z Luhačovic: „Nedivte se mi prosím, nebudu-li se pro Luhačovice naprosto namáhat. Za těchto okolností, pokud pan předseda bude míti takové slovo, budu se hleděti pokud možno nejvíce emancipovat, abych moc ani do styků nepřišel. Prof. Kotěra je s Rubeškou 6) v Praze velice dobře znám a stýkají se velice často. Chtěl, abych s ním k prof. Rubeškovi šel. Já neměl ještě moc chuti ani času. Ale příležitostně to snad udělám. Snad nebudete mít nic proti tomu, když prof. Rubeškovi Váš dopis ukáži, pokud jde o nápisy neb barvení a dodělání. Škoda, na těch nápisech jsem seděl 14 dní… Napište mi, až budete mít chviličku času zbytečného, co soudíte o tom, zdali by to mělo význam, kdybych šel s Kotěrou a Suchardou k Rubeškovi a vysvětlili mu, jak to vše stojí, a jak budou Luhačovice vypadat za absolutní vlády pana hraběte. Jde jen o to, aby se to jednou řeklo. Já sice už vidím, že je naprosto všemu konec a hledím si všeho jiného, ale ty dva páni myslí, že je nutno vše objasnit. Na Janovém domě přece vůbec nezatékalo a byly lijáky na jaře hrozné. Zatéká tam od té doby, co hromosvodář zkoušel hromosvody. Kdyby ten pokrývač byl k čemu, udělal by to za chvíli. Nebude-li lépe, budu se muset do toho vložiti, až budu… na místě. U mlýna by se to dalo opravit za den. Plechu starého je nazbyt, vsunutím malého žlábku, ale chtěl bych být u toho, sic by mohl celou střechu tím zkazit a zostudit… Vzpomínáme moc na Vás a lázně. Dle zpráv novinářských je tedy návštěva veliká letos. Mám k vám ještě jednu prosbu. Pospíšil potřebuje pro svou vilu 6 umyvadel železných s mramorovou deskou,  ty nejmenší pro jedno umyvadlo, které jste objednávali u Rigla. Píšu mu, aby přišel k vám a požádal vás o to. Ať mu to firma pošle na dobírku. Nějak se mu Novák tam dlouho špáře, utekli mu prý lidé pro deště. Je v Luhačovicích Blaho? Vymáhám si pas a pak chci odjet. Martinovského 7) už budu mít hotového, strhnul jsem to za chvíli, ale to samé cítím… Přejete si podrobný plán Šaratic 8)? Kdy přijedete do Brna?… “

     Rokem 1903 skončila Jurkovičova soustavnější práce pro luhačovické lázně. Nepomohlo ani to, že uznávaný pražský architekt a představitel moderny, profesor architektury Jan Kotěra, věnoval v roce 1904 celé číslo prestižního časopisu umělecké moderny Volné směry Jurkovičovi a vyjádřil zde obdiv a podporu jeho dílu.

     Kromě Dušana Jurkoviče zasvětily Luhačovicím mnoho let svého života jeho dvě sestry, Emilie Boorová a Anna Jurkovičová. Sezóny od roku 1906 do roku 1913 strávily jako správkyně a hospodářky na Slovenské búdě. Mladší Anna Jurkovičová, zakladatelka vyšívačského družstva a družstva pro zpeněžení domácího lidového průmyslu ve Skalici, zde nabízela slovenské lidové výšivky a pořádala výstavy lidového umění. Emilii připadla úloha hospodyně, kterou zvládala na vysoké úrovni i se skromným personálem. Na búdě se čepovalo skalické víno a zdejší kuchyně nabízela především slovenské lidové speciality jako skalické závorníky, trdelníky a pagáčky. Slovenská búda byla místem setkávání moravských a českých osobností. V roce 1911 byla podle Jurkovičova návrhu rozšířena, další Jurkovičův návrh na úpravy z roku 1913 již nebyl realizován. V tomto roce byla jako neprosperující podnik prodána Antonínu Drtílkovi. Ten z ní po první světové válce vybudoval tančírnu ve velkoměstském stylu. Kvůli nepatřičnému ruchu v lázeňském centru přistoupily lázně k odkoupení búdy. V prosinci roku 2002 památkově chráněný objekt, jenž byl mezitím získán do soukromých rukou, vyhořel po uzavření vysoké pojistky do základů.

     Po skončení první světové války a vzniku republiky se Dušan Jurkovič s rodinou přestěhoval na Slovensko. Zpočátku zde byl zaměstnán v Úřadu pro zachování uměleckých památek na Slovensku, odkud roku 1922 odešel a pokračoval v samostatné architektonické praxi. Jeho kontakty s Moravou a Čechami nebyly nikdy úplně přerušeny. Koncem října 1947 se Dušan Jurkovič s manželkou a švagrovou vypravil na cestu na Valašsko. Výbor Pohorské jednoty Radhošť jej pozval, aby si prohlédl zchátralé Pustevny a napomohl rozhodnout, jak by se měly zachránit pro budoucnost. Na zpáteční cestě ze Vsetína se zastavil i v Luhačovicích. Stav lázeňských staveb byl již značně zchátralý. Jurkovič se pustil do plánů na jejich opravu, zůstaly však nedokončeny. Zemřel na srdeční slabost uprostřed pilné práce 21. 12. 1947 (HOREČKA, 1948, s.144). Mnoho Jurkovičových architektonických návrhů a plánů nebylo uskutečněno. Projekty jsou dnes uloženy převážně ve Slovenském národním archivu v Bratislavě.

     Univerzita Komenského v Bratislavě udělila Jurkovičovi roku 1945 titul čestného doktora. V roce 1946 byl Dušan Samuel Jurkovič jmenován jako vůbec první architekt v Československu národním umělcem. Po jeho smrti v zimě 1947 vycházely v tisku obdivné články, oslavující Jurkovičovu osobnost a jeho jedinečné dílo. Počátkem roku 1948 byla jeho nejznámější stavba v Luhačovicích Janův dům, přejmenována na Jurkovičův dům.

     Po únorovém převratu se náhled státu na Jurkovičův odkaz radikálně změnil. Jurkovičovo spojení s mnohými osobnostmi, pro novou nomenklaturu politicky nepřípustnými, především s generálem Milanem Rastislavem Štefánikem, jeho svazek s rodinou továrníků Bartelmusových a mnoho dalšího se stalo nepohodlným. Jurkovičova rodina se stala terčem politických intrik a útoků. Dílo bylo uvrženo na mnoho let do klatby. Jurkovičovy stavby v Luhačovicích, které přečkaly meziválečný a poválečný stavební vývoj lázní (ve dvacátých a třicátých letech byly zbourány Inhalatorium, Mlékárna, hospodářský dvůr, veranda I. lázeňské restaurace), byly ponechány vlivu počasí a bez údržby postupně chátraly. Koncem šedesátých let byla zbourána i II. lázeňská restaurace a roku vyhořela 2002 Slovácká búda. Dnes zůstalo v Luhačovicích zachováno osm Jurkovičových staveb.

     Synové Dušana Jurkoviče s  rodinami se po únoru 1948 stali terčem komunistické perzekuce. Jejich majetek, včetně bratislavské rodinné vily a rodinné cihelny byl zabaven. Rodina nejstaršího Juraje, bankovního úředníka, byla den ze dne násilně vystěhována z bratislavského bytu do společné domácnosti s rodinou podobně postiženého kulaka a koňského handlíře Chrena s devíti dětmi v zapadlé vesnici Kňažice u Zlatých Moravců. Juraj Jurkovič byl nucen vykonávat těžkou práci v cihelně, která trvale poznamenala jeho zdraví. Uplynulo mnoho let, než se o architektu Jurkovičovi mohlo zase začít mluvit. Jednou z prvních veřejných poct architektu Dušanu Jurkovičovi od únorového převratu byla po dlouhých čtyřiceti letech mlčení výstava autorek L. Horňákové a H. Mandysové, uspořádaná v Pardubicích a v Gottwaldově roku 1988. V roce 1990 propůjčil prezident České a Slovenské federativní republiky Václav Havel Dušanu Jurkovičovi in memoriam řád T. G. Masaryka 1. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

     Vztahy Jurkovičovy rodiny s Luhačovicemi neustaly ani ve druhé půli 20. století, i když jejich bývalá intenzita  z počátku století se již nemohla nikdy obnovit. V šedesátých letech zde byla na návštěvě Božena Jurkovičová-Bartelmusová, v sedmdesátých letech nejmladší syn Pavel. Jurkovičovy vnučky Katarína Salayová-Jurkovičová (Pavlova dcera) a Eva Jurkovičová (dcera nejstaršího syna Juraje), byly hosty Jurkovičových slavností, které město uspořádalo k 60. výročí architektova úmrtí v červnu 2007. Díky jejich laskavosti získalo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně soubor rodinných fotografií a album luhačovických pohlednic, které architekt Dušan Samuel Jurkovič uchovával jako vzpomínku na jedno z nejdůležitějších období své tvorby i osobního života. 

Prameny:

Kronika národní školy v Luhačovicích. 1892 – 1930. Sepsal roku 1892 Jan Veselý, správce školy. Od str. 79 napsal Jakub Balhar, řídící učitel.

Místopisné pohlednice z korespondence Dušana Jurkoviče a jeho rodiny, archiv MJVM ve Zlíně

Literatura:

Balhar, J. 1914: Průvodce lázněmi Luhačovickými a 75 výletů do okolí. Luhačovice.

Bořutová – Debnárová, D. 1993: Dušan Samo Jurkovič. Osobnosť a dielo Dušana Jurkoviča. Pallas, Bratislava.

Činčová, Y.; Petráková, B. 2002: Počátky moderního lázeňství v Luhačovicích. Katalog výstavy. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

JURKOVIČ, M.  1986: Styky rodiny Jurkovičovej s Luhačovicemi. Malovaný kraj, roč.  XXII.,č. 3, s. 7.

JURKOVIČ, P. 1997: Spomienky na architekta Dušana Jurkoviča. Zvuk, roč. 3, č. podzim – zima, s. 79 – 81.

KLEMENTOVÁ, J., 2007: Kovy v mýtech a skutečnosti LIV. Kovák 31, s. 4. 

Horečka, F. 1948: Dušan Jurkovič a Valašsko. Naše Valašsko, roč. XI, s. 141 – 146.

Horňáková, L.; Mandysová, H. 1988: Dušan Jurkovič. Katalog výstavy. Pardubice.

Horňáková, L. 1993: Lázně Luhačovice. In: Bořutová, D.; Zajková, A.; Dulla, M.: Dušan Jurkovič. Katalog výstavy. Bratislava.

Horňáková, L., PETRÁKOVÁ, B. 2007: Jurkovičovy Luhačovice. Sny a skutečnost. Luhačovice.

HORVÁTOVÁ, A. 1994: Samuel Jurkovič, priekopník slovenského (európského) družstevníctva. Průvodce po expozici. Sobotiště.

Koloman, V.; Zatloukal, P. 1987: Moravské lázně v proměnách dvou staletí. Olomouc.

Kotěra, J. 1904: Luhačovice. Volné směry VIII/3, s. 59-60. Praha.

Kožík, F.; Jančář, A. 1976: Kouzelník z vily pod lipami. Lázně Luhačovice. Brno.

Petráková, B. 2002: František Veselý – budovatel moderních lázní v Luhačovicích. Acta Musealia, 2002/1, s. 95-102. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Zlín.

Petráková, B. 2002: Jurkovičův dům - historie rekonstrukcí Zvuk 2002, podzim-zima, s.39-40. Zlín.  

Petráková, B. 2006: Vzpomínky na Slováckou búdu. Zvuk 2006, léto, s. 54-57. Zlín.

Rosenzweigová, A. 1948: Z mých vzpomínek na národního umělce architekta Dr. h. c. Dušana Jurkoviče. Naše Valašsko, roč. XI, s. 146 – 149.

Václavík, A. 1942: Mé Luhačovice. Luhačovské listy. Lázeňský zpravodaj XV, č. 8 - 9, s. 7 - 8.

Vokurka, V. 1990: Luhačovice, lázně Čechů a Slováků. Luhačovice.

Vydra, J. 1947: Brněnský Jurkovič. Malovaný kraj, roč. III, č. 2, s. 20 – 21.

Zatloukal, P. 2003: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc.

Žákavec, F. 1929.: Dílo Dušana Jurkoviče. Kus dějin československé architektury. Praha.

1) Blízkým přítelem Samuela Jurkoviče byl například Ľudovít Štúr, Ján Francisci, Josef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža, Ján Kalinčiak, Bohuslav Nosál, Peter Kellner, August Horislav Škultéty a mnozí další (HORVÁTOVÁ, 1994, s. 6)

Ad 2) V roce 1887 založili v Brně čeští podnikatelé Robert Bartelmus, Donát a Štěpán Doubrava závod, který se stal jedinou a největší elektrotechnickou továrnou v Brně. Šlo o druhý český podnik u nás vůbec a první na Moravě. Firma zajišťovala především osvětlení průmyslových závodů a později také elektrárny pro veřejné osvětlení. Vedle dynam tvořily značnou část produkce obloukové lampy, patent majitelů Donáta a Doubravy. Už v roce 1897 si firma zřídila ve Vídni a v Praze technické kanceláře. Nacházela široký okruh zákazníků  v Čechách, ale i v Uhrách a později v Bosně (KLEMENTOVÁ, 2007, s. 4).

Ad 3) MUDr. Václav Šamánek z Liberce byl jedním z prvních českých lékařů, který se stal akcionářem nově ustavené společnosti. Byl to neúnavný podporovatel české školy, předseda nebo člen řady českých spolků, např. České besedy, Sokola, Klubu českých turistů, Matice liberecké. Zemřel roku 1916.

Ad 4) J. Veselý zapsal v kronice omylem jméno MUDr. Františka Veselého jako Jan, šlo pravděpodobně o podvědomou záměnu s vlastním jménem.

Ad 5) Freska Jano Köhlera, která byla později odstraněna. Na fasádě zůstala freska s vyobrazením Cyrila a Metoděje od tohoto malíře. 

Ad6) Prof. MUDr. Václav Rubeška (1854-1933), přední český porodník a gynekolog, profesor porodnictví na pražské univerzitě,  první předseda onkologlické společnosti. Prof. Rubeška byl místopředsedou správní rady akciové společnosti lázní Luhačovských. Respektovaný mladý architekt Jan Kotěra (1871 – 1923), u něhož našel Jurkovič oporu při obhajobě svého luhačovického díla, působil po návratu z vídeňských a italských studií na oboru dekorativní architektury na pražské uměleckoprůmyslové škole, od roku 1910 byl profesorem  architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Působil ve spolku výtvarných umělců Mánes a jako redaktor časopisu Volné směry. Spolu s Kotěrou se měl za Jurkovičovo postavení v Luhačovicích jít k Rubeškovi přimluvit ještě sochař Stanislav Sucharda (1866 – 1916). Sucharda byl autorem medailí i monumentálních sochařských děl, z nichž nejvýznamnější je Husův pomník a Palackého pomník v Praze. S Jurkovičem a Kotěrou jej spojovalo vídeňské umělecké školení a blízký umělecký názor. Sucharda byl od roku 1899 profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.  

Ad7) Továrník J. Martinovský si nechal od Jurkoviče navrhnout vlastní vilu a továrnu v Borovnici na Moravě.

Ad 8) Roku 1898 Odkoupil MUDr. František Veselý pozemky u obce Šaratice a nechal zde vyhloubit čtyři studně a postavil plnírnu hořké vody a zasilatelství.

V búdě, jež sloužila jako ubytovna a restaurace, se v první polovině 20. století pořádaly významné společenské akce s politickým dosahem. Byla symbolem setkávání Čechů a Slováků i místem lidové zábavy. Během své existence prodělala mnohé necitlivé zásahy. Stala se z ní tančírna a původní interiér a mobiliář se změnil. Přesto byla pro svou atmosféru a příznivou polohu ve svahu nad lázeňským údolím vždy vyhledávaná. Říkalo se: Kdo nebyl na búdě, nebyl v Luhačovicích.

Původní název stavby byl Slovenská búda. Do období první republiky vstoupila búda pod změněným názvem, který nesla až do svého konce a jenž dodnes přežívá v povědomí pamětníků. Přejmenování na „Slovácká“ bylo důsledkem změny majitele – od slovenského vinařského obchodního družstva ze Skalice, zaměřeného na prodej skalického vína, odkoupil búdu restauratér Antonín Drtílek a rozvinul zde své podnikatelské aktivity. Protože Drtílkovo podnikání se stalo rušivým prvkem lázeňského údolí, usilovala lázeňská společnost o odkoupení búdy. Po směně pozemků mezi lázeňskou společností a Drtílkem, který na získané parcele pod pramenem Aloisky postavil monumentální hotel Palace, se stal ve druhé polovině dvacátých let nájemcem búdy v majetku lázní Adolf Jahoda. Slovácká búda přešla po roce 1948 ze soukromých rukou pod správu Restaurací a jídelen, v devadesátých letech 20. století prošla restitucí a několikrát změnila majitele. V prosinci 2002 búda do základů vyhořela. Přes podezření na pojišťovací podvod nebyl pro nedostatek důkazů nikdo obviněn. Na místě Slovácké búdy dnes zeje spáleniště. Připomeňme si krátce její historii.

Jejím autorem byl slovenský architekt Dušan Samuel Jurkovič. V roce 1901 přijal nabídku Františka Veselého na vybudování moderních česko-slovenských lázní v Luhačovicích. Do roku 1907 Jurkovič v Luhačovicích realizoval devět původních staveb a pět objektů přestavěl. Jurkovičova přestavba Janova domu z roku 1902, přejmenovaného v roce 1948 na Jurkovičův dům, se stala nejznámější budovou místních lázní. Janův dům byl na lázeňském náměstí zpočátku doplněn Jurkovičovým hudebním pavilonem a přístavbou verandy lázeňské restaurace. Bývalý kuchyňský dům přestavěl Dušan Jurkovič na vilku Chaloupku, která se stala na mnoho let obydlím správce lázní Cyrila Holubyho, blízkého spolupracovníka F. Veselého a dalšího z mnoha Slováků, kteří se významně podíleli na vzniku a realizaci myšlenky československých lázní v Luhačovicích. V roce 1902 vyrostly ještě Říční a sluneční lázně, které se později dočkaly několika úprav. V komplexu s budovami Vodoléčebného ústavu, novostavbou Jestřabí z roku 1903 a hudebním pavilonem, přeneseným později z náměstí, vytvořily působivý závěr lázeňského údolí. U pramene Janovky postavil Jurkovič odlehčené, korkem obložené Inhalatorium, v jeho blízkosti stála přízemní hrázděná Polenkova restaurace. Půvabný dřevěný pavilonek lázeňské Mlékárny byl zbouraný roku 1926. Z roku 1903 pochází vilka Vlastimila, Jurkovičova soukromá realizace pro lázeňského topiče Pospíšila. V jejím těsném sousedství v dnešní ulici Betty Smetanové postavil o čtyři léta později vilu Valašku.

V roce 1906 odkoupil architekt Dušan Samuel Jurkovič pozemek na Malé Kamenné a umístil zde Slovenskou búdu ve stylu tradičních vinných sklepů. Stavbu, jako mnoho dalších, realizovala stavitelská firma Františka Nováka z Vizovic. V roce 1911 byla búda podle Jurkovičova návrhu rozšířena. Búdu spravovalo vinařské obchodní družstvo ze Skalice. Slovenská búda, později přejmenovaná na Slováckou, měla mimořádný význam pro kulturní a společenský život lázní. Již samotný její vznik v Luhačovicích manifestoval myšlenku československé vzájemnosti. Slavnostního otevření Slovenské búdy se zúčastnila početná slovenská výprava. Búda byla místem setkávání a porozumění, ale také prostorem, kde Slováci formulovali své potřeby vymanit se z maďarského útlaku:

Slovenská búda 
Pred rokom kde byla bola hlina, hruda, 
slovenská tam dnes už stojí „búda“, 
pred rokom kde nečuť bolo slova 
slovenského, teraz Slovákova 
pieseň zneje, vznáša sa a prúdi 
zo stiesnenej, lež vieriacej hrudi, 
že bars zloba svoju päsť vypína: 
tužie, mocnie naša Slovenčina!

CELÝ ČLÁNEK V PDF